Emma Smetana: Od začátku jsem věděla, že to má smysl…

V poslední době na mě vykukuješ snad ze všech médií… Jaké to pro tebe bylo – z neznámé se najednou téměř přes noc stát sledovanou celebritou, která se o své soukromí dělí s celým národem?
Kromě toho, že přímo nesnáším slovo celebrita, se musím přiznat k tomu, že si veškeré změny, které nastaly s mým příchodem na Novu, užívám. Člověka samozřejmě těší, že se o něj lidé zajímají. Raději než o soukromí ale mluvím o své práci nebo o kapele. Každopádně žádné velké změny v mém životě nenastaly. Lidé mě sice občas poznávají a chtějí si povídat, na úřadech jsou na mě také milejší, ale jinak žiju úplně stejně jako dosud. Akorát rozhovory a focení ve mně občas zanechávají smíšené pocity, záleží na tom, s kým se potkáte, ale vesměs mě to baví.

Nevadí ti mediální pozornost?
Ten, komu vadí mediální pozornost, by tuhle práci neměl a asi ani nemohl dělat. Naopak si myslím, že jedním z důvodů, které člověka vedou k práci moderátora, herce nebo třeba zpěváka, je právě to mediální zviditelnění. Nemusí to ale být z čistého narcismu, ty motivy jsou různé. Já třeba odjakživa trpím touhou něco sdělovat, a to co největšímu počtu lidí. Takže to, že skrze média můžu názorem, gestem nebo třeba jen volbou slov proniknout do povědomí lidí a třeba je inspirovat nebo naopak naštvat, to je prostě magické. Kdo v showbyznysu tvrdí, že nechce lidi ovlivňovat, tak podle mě lže.

Tisková konference k muzikálu Lucie…

Můžeš se pochlubit tím, že jsi v historii jako první moderátorka na titulní straně lifestylového časopisu. Co to pro tebe znamená?
Je to samozřejmě milé, ale podle mě o nic závratného nejde. Bylo to nesmírně příjemné focení a vidět se na titulce je pochopitelně velké pohlazení ega, ale to je asi tak vše. Mě na tom dělá největší radost to, že si mě v českém Cosmopolitanu vybrali a následně prosadili v New Yorku a dali tak přednost ženě obyčejných rozměrů před tradiční volbou dokonalé modelky. To je hodně pozitivní gesto.

Vzpomeneš si na své první živé vysílání? Jak ses cítila, co se ti těsně před vysíláním honilo v hlavě?
Poprvé jsem moderovala Ranní televizní noviny 22. srpna 2012. Byla jsem z toho dost na nervy, ale vsugerovala jsem si, že o nic moc nejde, protože je 6h ráno a tudíž by mě lidi v tom ranním shonu snad nemuseli moc vnímat… Horší to bylo 1. října, to jsem měla premiéru v Nočních Televizních Novinách a tam už mi připadalo, že jde o hodně. Navíc jsem při moderování stála na podpatcích, které jinak nikdy nenosím, takže kromě projevu jsem si hlídala rovnováhu (smích). Měla jsem srdce v krku, sevřený žaludek, zpocené dlaně a absolutně ztlumený hlásek, takže se mě zmocňovaly pocity zoufalství.

[[related]]

Ty jsi ale nejenom moderátorka, ale také herečka. Na jakou filmovou příležitost vzpomínáš obzvlášť ráda?
Mně bylo hezky na všech natáčeních, protože život filmové herečky, tedy pokud má práci, nemá chybu. Ráno vás vyzvednou doma, přivezou, nakrmí, napojí, nalíčí, všichni jsou hodní, chválí vás, natočíte obraz, na rozdíl od divadla máte nekonečno pokusů, potom druhý obraz, chvíli si čtete, pak je oběd, třetí obraz, čtvrtý… a nakonec vám poděkují, posadí vás do auta, odvezou vás, kam chcete a za měsíc vám za tohle rozmazlování ještě přijde slušný honorář. Takže nebýt castingů a neustálého čekání je filmové herectví dokonalé. Pokud ale mluvíme o filmových příležitostech, tak asi nejvíc si vážím role kamarádky Jana Palacha v sérii Hořící keř, kterou natočila Agnieszka Holland a se kterou byla opravdu slast spolupracovat. Inteligentní, skromná, vtipná, vzdělaná a milující režisérka, ti nejlepší možní herečtí kolegové a k tomu perfektně sehraný štáb. Podobně nadšená jsem byla i na natáčení filmu Donšajni Jiřího Menzela, v jehož přítomnosti je každému skvěle. A díky filmu Colette Milana Cieslara se mi zase do ruky dostal scénář Arnošta Lustiga, kterého navždy miluji a obdivuji.

Premiéra filmu Čtyřlístek ve službách krále

Získala jsi titulní roli Lucie v nově připravovaném muzikálu stejnojmenné skupiny. Je to tvá první příležitost na divadelních prknech?
Ano! A těším se nepopsatelně…

Při všech svých aktivitách se věnuješ i své kapele. Dá se to vše vůbec skloubit dohromady?
Když se chce, tak to jde. S kapelou je to trošku peklo, protože kluci mají i další hudební projekty a když mám zrovna čas já, tak oni třeba ne, z čehož vždycky šílím, ale nedá se nic dělat. Nicméně hlavní je to, že kapela existuje a máme s ní velké plány.

Čeká tě v nejbližší době koncert?
12.4 budeme hrát v Liberci a o týden později, tedy 19.4, vystoupíme na benefičním koncertu v pražské La Fabrice. Přijďte!

Se svým přítelem (Jordanem Hajem red.) jsi již pátým rokem a to i přes to, že jste měli téměř dva roky vztah na dálku. Věřila jsi tomu, že váš vztah má šanci?
S Jordanem jsem od začátku věděla, že to má smysl. Nerozdělila nás ani dálka, ani jiné překážky a životní zkoušky, takže nevím, co by se muselo stát, aby naše láska zhasla. Nedovedu si to představit.

Emma s Jordanem Hajem

Máš nějaký recept na šťastný vztah?
Hodně lásky, hodně smíchu, hodně jídla, hodně síly.

Podporuje tě tvůj přítel plně v tom, co děláš?
Naprosto a od začátku. Potkal mě jako čistou politoložku a vlastně mě dotlačil k tomu, abych se vrátila ke svým snům z dětství a začala si je plnit. Bez něj bych se nejspíš nikdy nepokusila ani o herectví, ani o kapelu a na Novu by mě to tím pádem taky nezaválo.

Co plánuješ na léto?
Od července do září budu kromě moderátorské a reportérské práce na Nově zkoušet roli Lucie v Hudebním Divadle Karlín, takže si asi moc volna neužiji, ale já se na to těším jako děti na Vánoce. Ke konci září už by to ale asi nějakou dovolenou chtělo – od loňského srpna totiž pracuju nonstop. Takže teď s Jordym vymýšlíme, kam bychom tak zmizeli… Hlavně do tepla!

Prožíváš doopravdy šťastné období po všech stránkách. Jak si to vysvětluješ?
Mám obrovské štěstí na lidi, okolnosti, rodinu, lásku, přátele a zatím jsem i zdravá. Určité věci žádné vysvětlení nemají, ale pokud jde o štěstí, tak to je především stav duše. Znám mnoho lidí, kteří mají všechny důvody k tomu, být šťastní, ale jejich vnitřní vnímání světa je bohužel takové, že jim objektivně pozitivní realita pocit štěstí nenavodí. A naopak existují lidé, kteří jsou schopní si své štěstí uchovat navzdory nepříznivým okolnostem. Ti mají můj neskonalý obdiv a podobné rovnováhy bych jednou ráda dosáhla.

Dostala jsi někdy v minulosti nějakou otázku, která tě urazila, nebo naštvala?
Zatím ne, to bych musela hodně zapátrat v paměti (smích).

Foto zdroj: profimedia.cz