Magické tai chi

Tak velký boom, jaký u nás zažívala východoasijská bojová umění na počátku devadesátých let minulého století, už se asi těžko vrátí. Jedním z těch populárnějších, jež si početné řady svých příznivců udrželo doposud, je tai chi. Setkat se s ním lze nejenom v uzavřených tělocvičnách, ale aktuálně i v městských parcích. I uprostřed velkoměsta můžete narazit na skupiny cvičenců, jejichž pohyby se podobají pomalému rituálnímu tanci a jen pouhé sledování tai chi sestavy ve vás dokáže vyvolat pocit nekonečného klidu a harmonie. Ovšem pohroužit se do tai chi opravdově, je ještě účinnější.

„Tai chi se věnuji šestým rokem a hned tak s ním neskončím, je to láska na celý život,“ vyznává se Erika Kovaříková (26) a přibližuje svoje začátky: „Moje cesta k tai chi byla trochu klikatější. Už na gymnáziu jsem se začala zajímat o východoasijská bojová umění, hlavně o kung fu. Hodně mě ovlivnily filmy, které ho propagovaly. Po dvou letech cvičení jsem však měla docela problémy se zády a páteří a bylo mi doporučeno trochu zvolnit. Úplně jsem ale přestat nechtěla, a tak jsem zkusila tai chi a zamilovala jsem se na první pohyb.“

Tai chi, přesněji tai chi chuan, je čínské několik set let staré bojové umění kombinující přesné pohyby těla s hlubokým dýcháním a vnímáním proudění životadárné energie cchi. Stejně jako u většiny staročínských tradic, i v tai chi existuje množství škol a rodových linií předávajících umění z generace na generaci. Cvičit tak můžete například taoistické wudang tai chi nebo tai chi stylu yang. Zjednodušeně však lze říci, že jde o propracované sestavy plynulých, na sebe navazujících pohybů (těch základních je sto osm), po jejichž dokonalém zvládnutí by se měl dostavit pocit harmonie, rovnováhy a souladu mysli a těla.

„Nejde však jen o nějaké bezmyšlenkovité opakování po instruktorovi. I když základní pravidla cvičení nejsou nijak složitá, naučit se sestavy je docela dřina a hodně lidí zpočátku nevydrží,“ popisuje Erika svou zkušenost a dodává: „Dnešní doba totiž nahrává netrpělivosti a touze mít všechno hned. Tohle vám ale tai chi nedopřeje. Kýžené výsledky se dostaví teprve, budete-li ukáznění a uvolnění. Je potřeba hodit všechno za hlavu a soustředit se jen na cvičení. Ten pocit osvobození ale pak stojí skutečně za to.“

A pro ty, kterým „klasické“ tai chi připadá příliš pomalé (což samozřejmě neznamená, že se u něj řádně nezapotíte), existuje i alternativa tai chi jako sebeobranného bojového umění, které obsahuje i prvky nácviku boje ve dvojicích nebo různě vedených kopů a úderů. Jistou zvláštností je skutečnost, že tai chi při sebeobraně vždy využívá síly vyvinuté útočníkem, kterou následně obrací proti němu. V tom se například liší od již zmiňovaného kung fu.

Kromě harmonizačních nebo bojových aspektů má tento asijský sport i nesporný pozitivní vliv na pohybový aparát a lidské zdraví vůbec. Například zvyšuje hybnost jednotlivých kloubů, obnovuje pružnost páteře, posiluje a zvyšuje funkčnost všech svalových skupin v těle, protahuje a zvyšuje pružnost šlach a v neposlední řadě celkově posiluje imunitní systém. Lidé se po cvičení zpravidla cítí příjemně uvolněni, dobře naladění, posílení a odpočatí.

„Určitě bych tai chi doporučila i všem těm, kteří ze zdravotních důvodů nemohou intenzivně sportovat a přesto by nějaký pohyb do svého života zařadit chtěli. Na tai chi je skvělé, že je přístupné všem věkovým kategoriím a každý si v něm pro sebe najde přesně to, co potřebuje,“ vysvětluje Erika Kovaříková a uzavírá: „ A navíc brzy pochopíte, že zdokonalovat se v tai chi můžete celý život. Čím hlouběji do něj pronikáte, tím víc zjišťujete, o jak jemný a propracovaný systém jde a co všechno vám může dát. Je to zkrátka o hledání rovnováhy a splynutí s přírodou – a o to jde přece v životě především.“