Výlet do Londýna
Tak jak jsem uvedl v minulém článku, který jsem psal na letišti, „a poté jsem už byl ve víru událostí“, budu se dnes věnovat hlavně Londýnu jako městu lidí a královny. Anglie je ostrov, který od pravěků dýchá historií a svobodou jeho lidu.
Můj osobní pocit z tohoto města a jeho lidí ve mne vzbuzoval zvláštní neklid, zda-li ti lidé jsou jiní anebo je se mnou něco v nepořádku Dospěl jsem k názoru, že svoboda a sociální úroveň ve vysokém standardu už od pradávna dává lidem obrovskou sílu věřit sami v sebe, že to, co chtějí také dokáží. A proto je to na nich i vidět. Mají spoustu fantazie a elánu a odvahu kombinovat styly a barvy s aristokratickou elegancí. A to je právě to, co Čechům podle mého názoru chybí. My jako národ jsme stále přesvědčeni o tom, že lidi ze západních zemích jsou na tom lépe, ale není tomu tak. A tak si stále necháváme diktovat kolikrát nesmyslné věci a věříme tomu, že je to tak dobře. Měli bychom věřit více sami sobě.
Ale dost už filozofie. Čekám totiž na metro, které se více podobá vlaku. Jsem právě na okraji Londýna, trochu mi to tu připomíná Hlavní nádraží v Praze, a chystám se toto obří město přejet na druhou stranu. Je sobota a některé trasy jsou uzavřené, takže mi cesta trvá něco přes dvě hodiny.
A konečně. Sedím před London Exel, což je výstaviště, budova v docích bývalého přístaviště nákladních lodí. Z nedalekého letiště pro vnitrostátní lety burácí motory „tupolevů“, ale to se už proplétám davem, neuvěřitelně, někdy až moc „vystajlovaným“ davem kadeřníků z celého světa, kteří se chaotickou cpou do všech světových stran a zakopávají jeden o druhého. Jsou totiž na Salon International, což je svátek všech kadeřníku, který se koná jednou do roka. Jsou zde zastoupeny jak renomované tak i méně slavné firmy a značky. Z těch nejznámějších bych jen tak pro zajímavost jmenoval samozřejmě Tigi, L´oréal, Swarzkopf, Wella, Toni & Guy, Fudge a Gruno.
Zatímco čekám na opozdilé přátele, kupuji si kaštany od pána, který mě nazval gentlemanem. Tak jsem si vzal hned dvě balení. Ale to už mě vyzvedává Lady Jane a odvádí mne i mé přátele na ochozy veletrhu, kde probíhají všemožné semináře značky Vidal Sasoon a Patrika Kamerona, ale také náš Tigi. Výtahem jedeme do jediného patra ve výšce asi 20ti metrů, kde po olověné chodbě přicházíme k našemu stanovišti, improvizovanému Bed Head studiu, kde pro nás International Team Tigi připravuje ohromnou show, která bude předvedena publiku zhruba o počtu 2000 lidí, což je zhruba tak jedna pětina celkového objemu této obří akce.
Je deset ráno, a to už si ze mě mí přátelé z New Yorku dělají legraci, že jsem „sleeping giant“ a že je už pozdě. Odmítám kaštany a začínám se na plno věnovat své práci, o které bych vám také rád pověděl, ale to až příště. Teď se jdeme podívat dolů do haly, kde jako na tržišti přecházíme od jednoho stánku k druhému. Prohlížíme si vybavení salónů všeho druhu, od nůžek přes fény až po židle. Mne osobně zaujal jeden model smyvadel, červené barvy, představující okvětní lístek s pestíkem uprostřed, s příznačným názvem „Wet dream“. Ale to už mě kolega z Tigi táhne za ruku ke stánku Toni & Guy, kde hodlá uspokojit svou vášeň a přiučit se něčemu novému. Cestou musíme překročit dva Japonce, kteří odpočívají s pivem na zemi a z nedalekého baru na mne mává jakýsi starší pán… Ne. To nebylo na mne. Je tu hluk. Z každého kouta se ozývá hudba a davy lidí se motají sem a tam. Začíná se mi točit hlava a upadám do stavu bezvědomí… Probírá mě už jen příval těch nejsnovějších a nejkrásnějších střihů, u kterých vítězí praktičnost, lehkost a revoluční změna konceptu, kde vlasy jsou delší vpředu a vzadu vystříhané krky křicí: „Je nová doba!“
