Tereza Nvotová: Ta nejistota za to stojí…můžu si dělat, co chci!

Pocházíš  z rodiny, kde je téměř každý umělcem (red. matka  A. Šišková – herečka, otec J. Nvota – režisér, D. Nvotová – sestra herečka). Byla tvá cesta vydat se uměleckou cestou tedy samozřejmostí?
Samozřejmost to rozhodně nebyla. Vždy jsem chtěla být veterinářkou a herectví jsem odmítala. Na druhé straně jsem vyrůstala v divadle a tahle branže mi vlastně vždy přišla normálnější, než sedět někde osm hodin v kanceláři, to bych asi nezvládla. Obdivuju všechny, kteří mají tu trpělivost.

Neodradil tě ani fakt, vyrůstat a odmala vidět, jak je umělecká branže náročná co se týče nestability práce a  finanční nejistoty s ní spjatou?
Já jsem asi nikdy nežila v nějaké přílišné stabilitě, pořád se něco mění a jsem už zvyklá. Co se týče peněz, to je pravda, rodiče v divadle dostávají směšný plat, takže musí dělat milión dalších věcí, aby se uživili. Ale vždycky to nějak šlo. A myslím, že ta nejistota za to stojí, že můžu dělat co chci a ještě z toho nějak žít.

Protagonisté povídkového filmu Kuličky

Odjela jsi ze Slovenska do Prahy už v 16ti letech, aby ses  osamostatnila a začala studovat FAMU.  Podporovali tě vždy rodiče ve tvém rozhodnutí studovat režii?
Oni by mně podporovali ve všem, o čem bych byla přesvědčená, že je moje cesta… Teda pokud bych nechtěla být šlapka (smích). Vlastně ani nemají příliš na výběr – už si zvykli, že si se sestrou děláme, co chceme. A myslím, že jsou za to svým způsobem rádi. Lidi, kteří sedí doma na gauči do třiceti jsou mnohem horší děti než my. Ale co já vím, zeptejte se mámy…

Kde se více cítíš doma? V Čechách nebo na Slovensku?
Teď už tady žiju skoro 9 let, takže jasně že můj svět se točí víc tady. Doma na Slovensku zase pociťuji jiný pocit domova. Takový ten nostalgický a mám ho samozřejmě spojený s dětstvím a rodiči. Takže je to spíš tak, že Češka nikdy nebudu, pořád taky mluvím slovensky, ale žiju tady a teď je to můj domov.

[[related]]

Máš za sebou režisérský debut. Natočila jsi dokument o charismatickém křesťanském hnutí, který se jmenuje „Ježíš je normální!“. Můžeš mi to trochu přiblížit, o čem film s takovým kontroverzním názvem je?
Je to o náboženským hnutí, které se sem po revoluci dostalo a vzniklo několik vyhrocených skupin. Já jsem se mezi ně po dvou letech dostala a mohla vše natáčet, takže to je takový pohled zevnitř. Zároveň jedním z hlavních témat jsou děti. Natáčela jsem tam dětskou mši, která se z mého pohledu odehrávala hodně demagogicky a nátlakově a porovnávala jsem to se sebou. Protože když jsem byla malá, podobnou zkušenost jsem zažila v jedné bilinguální škole. Celý film tedy vzniknul, protože jsem se potřebovala sama nějak vyrovnat s tou zkušeností a zároveň jsem měla pocit, že by lidi o tom měli vědět víc. A vůbec, začít si pokládat spirituální otázky. Čechy jsou hodně zabedněný stát vůči těmto věcem a když už to někdo řeší, tak pořádně fanaticky.

Český lev

Co máš v plánu natáčet dalšího a bude se to týkat opět nějaké elitní skupiny?
Teď natáčím různé dokumenty pro ČT, to jsou ale kratší věci. Je to sranda, ale máš pravdu. Zase budu natáčet o skupině. A při tom nemám žádný tvůrčí plán, kde by tohle bylo. Zase to ke mně prostě přišlo. Další film, který připravuji se jmenuje TRANSit a je o trangender – lidech tady a na Slovensku. Víc asi zatím neřeknu.

Za svou prací poměrně dost cestuješ. Kde všude jsi byla?
USA, Indie, Nepál, Čína… Naposledy ve střední Americe, ale to už jsem šla bez kamery, protože cestovat a pracovat je markantně jiné než cestovat a cestovat.  V USA teď točím dokumenty pro ČT „Jeden rok s fullbrightem“ o lidech, kteří díky stipendiu odešli na rok studovat/pracovat do USA. Sleduji je tam rok a snažím se taky ukázat, že tyhle zkušenosti nejsou vždy jenom růžové.

Záběr z filmu Alma

Máš z cest nějaké nezapomenutelné historky?
No, například teď před měsícem nás okradli v Nikaragui děti s mačetami. Vtipné to moc nebylo. Jenom když můj kamarád pak, když nám všechno vzali, na ně vytáhl malý nožíček a začal křičet, ať to vrátí. Ten čtrnáctiletý fracek se otočil a vytáhl půl metrovou mačetu a kráčel pomalu k nám. Tak jsme obrátili taktiku „Né, všechno je v pohodě, vezměte si co chcete!“ (smích)

Máš za sebou ale také spoustu hereckých rolí . Jak to tedy vidíš do budoucna- chceš  být více herečka, nebo režisérka?
Já beru režii jako svoje prioritní povolání, takže to moc neřeším. Herectví je super, baví mě a jsem ráda, když mě živí. Protože samozřejmě na dokumentech odvedu mnohem více práce, než když hraju ve filmu, ale platy jsou opačně. Takže jsem ráda, že můžu dělat obojí. A jak to bude v budoucnu, to nerozhoduju já. Jako herečku mě musí nejdřív někdo obsadit.

Koluje ti v krvi temperament. Nemá s tím občas opačné pohlaví problém? A jak na tom vlastně jsi? Máš přítele?
Já myslím, že přitahuji takové lidi, kteří to mají rádi, když je někdo živější. Jasně že jsem svoje bývalé přítele štvala, protože jsem dominantní, ale myslím, že ne nějak extra výjímečně.  Teď už mám dlouho přítele a toho sice taky někdy štvu, ale naštěstí mě znal dlouho před tím, než jsme spolu začali chodit. Takže není ničím překvapen a můžeme mít harmonický vztah i když se někdy chovám jako…kráva (smích). Ale to je někdy i on.

Foto zdroj: profimedia.cz