Rodiče nesnášejí mého snoubence: Pomůže svatba?

Už když jsem s Pavlem začínala chodit, máma se na naše randění nijak nadšeně netvářila, a to ho ještě ani neviděla. Mrzelo ji totiž, že jsem se rozešla s předchozím přítelem, kterého milovala snad víc než já sama. Můj bývalý měl totiž v jejích očích všechna P – byl Pracovitý, Pořádkumilovný, Pozorný a hlavně Prachatý. Prostě Perfektní Pro Petrušku.

Bohužel to nefungovalo. Upjatý kravaťák z finanční společnosti se pohyboval v docela odlišném světě, než v jakém jsem žila já. Neměli jsme si vlastně o čem povídat, moji přátelé byli zcela jiné krve než ti jeho. V práci trávil dvanáct hodin denně, skoro si ani nevybíral dovolenou. Za celé dva roky, co jsme byli spolu, jsme jednou jeli na týden k moři, jinak jsme trčeli v Praze.

S Pavlem to bylo od začátku úplně jiné. Kamarádi ho přivedli do party, když jsme seděli na pivu. Začali jsme se bavit… a nepřestali do jedné do rána. Dali jsme se dohromady tak hladce, tak přirozeně, jako by to ani nemohlo být jinak. A hned o víkendu jsme vyrazili na výlet.

Po několika týdnech jsem Pavla představila rodičům. Máma ho podrobila obvyklému křížovému výslechu, ale zachovala vlídnou tvář. Až když Pavel odešel, tak začala: „Geolog? V ústavu nemůže mít moc peněz. A je to na něm vidět. Proč nosí takový sepraný tričko? A to jste se seznámili v hospodě? To je teda romantika.“ Táta se snažil mámu ukonejšit tvrzením, že je to určitě jenom takové „kamarádské“ a nic vážného z toho nekouká. „Na vdávání máš dobrých pár let čas, to ještě potkáš tolik mužských,“ řekl mi s neskrývanou nadějí v hlase.

Jenomže já jsem s Pavlem už pátým rokem, přestěhovala jsem se k němu a chystáme svatbu. Kdykoli k nám rodiče přijdou na návštěvu, máma hledá každou nitku, kterou by mohla Pavlovi vytknout. „Umejvá si po sobě hrneček? Ty boty mu pěkně smrděj. Proč má na stole takovej bordel?“ A pravidelně mi připomíná, že bychom měli někdy vyrazit na nějakou luxusnější dovolenou, a nejezdit pořád někam pod stan nebo do takových zapadákovů, jako je Rumunsko a Ukrajina. Táta tomu nasadí korunu ironickým podotknutím: „No to víš, maminko, to by Pavlík musel mít víc peněz, aby mohl vzít Petru letecky na Mallorku.“ A můžete mi věřit, že ty samé fráze opakují do alelujá. Anebo lépe řečeno, do mého zešílení.
[[related]]
Před svatbou nás s Pavlem čeká ještě jedna zatěžkávací zkouška – totiž seznámení mých rodičů s rodiči jeho. Je mi jasné, že máma snese na moje budoucí tchánovce za jejich zády spršku jedovatostí, už jenom proto, že nemá ráda jejich syna. Nejspíš bude až do svatebního dne tajně doufat, že se někde na poslední chvíli vynoří zazobaný kravaťák na bílém koni a já se do něj beznadějně zamiluju.

Zajímalo  by mě ale, jestli se jednoho dne situace uklidní a rodiče si na Pavla zvyknou. Nemusejí ho přijmout za svého, ale zvyknout by si mohli…