Z deníku anorektičky – 2. díl: Když chcete stále víc
Anorexie dokáže zmanipulovat váš mozek tak, že začnete záměrně ničit svůj organismus, tělo a nakonec odpálí detonační nálože i ve vaší mysli. Navzdory tomu, se v průběhu nemoci cítíte neuvěřitelně silní, odhodlaní a sebevědomí. Myslím, že je to právě euforie a pocit zadostiučinění vůči své osobnosti , co člověka nutí, svádí a nakonec většinou přiměje v drezuře vlastního těla pokračovat, ba i přitvrdit.
Zdroj: archiv redakce(První díl čtěte tady: Z deníku anorektičky – 1.díl: Všechno začíná v hlavě)
Poté, co jsem si všimla prvních malých změn na své postavě, byla jsem samozřejmě ráda. Ale jak říkám, samotný pocit radosti z jednoho splasknutého faldíku nijak extra motivace tedy není. K tomu, abyste si opakovali: „Já chci víc! Dokážu to a budu ještě dokonalejší!“, potřebujete něco navíc. Já jsem měla konečně pocit, že mám něco pod kontrolou, dělám se svým tělem co já chci a jsem to já, kdo rozhoduje o budoucnosti. Pocit uznání, který mi od ostatních lidí chyběl jsem už nepotřebovala, našla jsem jej v sobě samé. Toho jsem se pochopitelně nechtěla vzdát a řekla jsem si, že nebude tak složité přitvrdit.
Měla jsem bohužel pravdu – bylo to až neuvěřitelně snadné. Po necelém měsíci úmorného večerního cvičení a dělené stravy jsem se přistihla, že zcela nezištně, aniž bych si to uvědomovala, začala jsem z mojí dělené stravy postupně oddělovat jednotlivé potraviny. První z mého jídelníčku zmizely sladkosti, což je samozřejmé, ale následovalo je maso (kromě kuřete a ryby, které jsem z menu vyškrtla zanedlouho poté), dále brambory a cokoliv co jakkoliv přišlo do kontaktu s tukem, máslem či olejem. Vzhledem k tomu, že anorexie ovlivňuje vaše myšlení podobně, jako například drogy (pomocí hormonů), neřeknete: „Bože, už to přeháním, tohle není zdravé…“ a neběžíte zadělávat těsto na mramorovou bábovku. Když nakonec můj jídelníček sestával jen ze dvou kostiček sterilovaného ananasu (na snídani jsem si mohla takovouto „kalorickou bombu“ dopřát) a jedné misky rýže k obědu. A já byla spokojená, jako nikdy před tím.
Vzhledem k tomu, že už jsem k sobě necítila odpor, naopak jsem mohla sebevědomí rozdávat, začala jsem na přelomu konce základní a začátku střední školy pracovat jako vizážistka (pochopitelně, že jen díky mým novým stylovým přátelům). Co dodat, pohybovat se mezi modelkami bylo tím nejlepším stabilizátorem motivace. Navíc jsem s překvapením zjistila, že si s těmi dívčinami mám i o čem povídat. Z nejposedlejších fanatiček na štíhlou linii se staly mé nejlepší přítelkyně – měly totiž spoustu zkušeností a hlavně prášků. Kromě proslaveného zlatého vejce, neboli adipexu (který jsem brala po 5-6 tabletách denně), jsem si pochutnávala na rozličných alchymistických zvláštnostech. Dokonce jsem nějaký čas jedla i prášky, které mi dala jedna z mých kamarádek modelek s tím, že její známý pracuje ve fabrice, kde se razí léčiva do podoby tablet a že prý speciálně pro ni zkombinoval několik druhů léků k redukci váhy a udělal jí z nich tyto neidentifikovatelné prášečky. Držíc se hesla co tě nezabije, to tě posílí, klopila jsem do sebe všechno, po čem se dal shodit nějaký ten gram, a aby toho nebylo málo, léky jsem zapíjela samotným nezředěným jablečným octem, jelikož jsem někde zaslechla, že rychle spaluje tuky.
Doma jsem se však musela tvářit nenápadně. Šlo to těžko, vzhledem k tomu, že jsem od velikosti 41 skočila během měsíce a půl do velikosti 34. O to víc jsem si připadala nepřekonatelně, když jsem zjistila, že je mnou vyvinutá metoda, kterou jsem tenkrát nazvala příznačně „fuj“, účinná. Pomocí ukrytých igelitových sáčků vytvoříte po celém bytě takovou rojnici igelitových schovávaček, abyste mohli nenápadně vyhodit jídlo, a do kuchyně vraceli jen prázdný talíř. Nebýt jedné jediné chyby, kdy jsem zapomněla pytlík v nestřeženém okamžiku vyhodit, načež jej díky intenzivnímu zápachu, linoucímu se zpoza sedačky objevila máma, možná by si rodiče mojí poloviční figury ani nevšimli.
A možná, že by to tak bylo lepší! Nepatřila jsem totiž k těm „šťastným“, jejichž rodiče po odhalení faktu, že jejich dítě má pravděpodobně zaděláno na anorexii reagují tak, že si s ním promluví. Naši se rozhodli, že to budou řešit po svém. Máma (jakožto žena, která toho času považovala sebe samu za tu, jež je naprosto podřízená otcově vůli) šla pochopitelně ihned za mým cholerickým, domýšlivým a nepříliš empatickým otcem. Asi si dokážete představit, jaká byla jeho reakce… „Takže děvenko, jako, od teď budeš žrát, jinak tě ztřískám tak, že si to neumíš představit.“ V tomto duchu se odvíjel asi hodinový monolog, který byl tradičně zakončen, jak měl otec ve zvyku, chvalozpěvem na jeho světoběžnost, zkušenosti a všeobecnou nadřazenost – pro ilustraci: „...ty víš o životě ho*** …já vim jak to chodí, je mi jasný, že zase nějaká ta tvoje kamarádka začla dělat takovýhle kraviny a ty jako kráva se snažíš bejt jako ona….Já tohle znám…znám plno holek ve tvym věku a až budeš mít za sebou to, co já, až si projdeš tim, co já, tak teprve poznáš, jaký jsou lidi blbý!“ Jen pro pobavení přikládám „v kostce“ život mého otce – Narodil se, šel na učiliště, pak na vojnu, na diskotéce (na kterou chodil každý víkend a pro tuto pravidelnou příležitost si vyčlenil speciální, „americky“ vyhlížející, bílý úbor) poznal moji mámu, vzali se, a práci mu našel jeho kamarád.
Nicméně, můj sebestředný otec řešil mé nechutenství velice svérázným způsobem. Například u večeře, kdy jsem seděla u stolu nad talířem s dětskou porcí nějakého jídla, stál nade mnou s neustále rudnoucí barvou obličeje a nabíhající žílou na čele od toho, jak křičel. Po několika minutách vypěnil, zezadu mě chytil za vlasy silou mi zatlačil obličej do talíře. Toto opakoval dva večery. Již třetí večer, z mně neznámých důvodů, (osobně to přikládám jeho chorobné mysli, v níž to často „přeskakuje“) nejevil o mou situaci pražádný zájem za což prozřetelnosti děkuji, neboť jsem již měla zlomený nos, z něhož mi často krvácelo.
Právě díky zlomenině nosu jsem se dostala do nemocnice, kde matka mojí tehdejší kamarádky pracovala jako lékařka. Byla to právě ona, kdo mi po ošetření naraženého a naštípnutého nosu poskytla jakousi „konzultaci“ ohledně mého hubnutí. Řekla mi, že jsem chytřejší než moji rodiče, a proto že bych se měla zamyslet nad tím, jak dlouho tady chci být. Kromě toho, že mě „nakopla“, abych se vzpamatovala, zprostředkovala mi i zápis do léčebného programu na oddělení poruch příjmu potravy, přímo v dané nemocnici…
Asi tady bych skončila s druhým dílem, protože není v mém zájmu, abyste u tohoto příběhu usnuli. V další části, která pro vás bude asi tou nejpoučnější a nejzajímavější, vám detailně popíšu svůj pobyt v nemocnici. Slibuji, že se chvílemi budete i smát, protože jsem svým nástupem na léčení anorexie způsobila pár revolucí a několik pokusů o vzpouru. Nicméně, také se dozvíte, co mě vlastně přimělo k tomu, CHTÍT SE VYLÉČIT – a to už skutečně vtipné nebude.
