Váš příběh: Našli jsme se po 10 letech
Čtenářka Katka nám poslala svůj krásný příběh, a my se o něj s vámi musíme podělit. Co myslíte, existují druhé šance?
Zdroj: archiv redakceBylo mi 18 a zhlédla jsem se v muži o deset let starším. Po pár krásných měsících jsem ale začínala zjišťovat krutou realitu. Byla jsem pro něj pouze dítě, hračka, se kterou si hrál, když chtěl. A přesto, že jsem si myslela, že jej miluji a chci s ním i tak být celý život, přesto mě opustil, vyhodil, jak použitý hadr.
Musela jsem se v 24 letech potupně vrátit k rodičům, kde nebylo místo ani životní prostor. Po pár těžkých týdnech jsem se odstěhovala do pronájmu. Platila jsem tam skoro celou výplatu a dlouhou dobu ani neměla co jíst. Ale na druhou stranu jsem si nikdy nestěžovala. Pracovala jsem a studovala VŠ, abych se jednou snad měla líp.
Týdny míjely a já jsem prožívala jen krátké známosti a nedokázala zapomenout na bývalého přítele. Když se finanční situace trochu zlepšila, pořídila jsem si internet domů a dala si na webu inzerát. Po pár nevydařených setkáních s muži z internetu jsem tuto cestu k seznámení pomalu vzdávala. Jen jsem se koukala na vzkazy a fotky a pak všechno mazala. Až jednou, přišla mi zpráva… „Jak se máš?“ … Byla to zpráva od kluka, v té době již muže, se kterým jsem prožívala svoji první lásku v 16 letech. Propsali jsme si celý den a najednou jsem měla zase radost ze života. Později mi prozradil, že mě celou dobu vůbec nepoznal. Po pár dnech a mnoha zprávách jsem šli na kafe a já se cítila zase jako v 16 letech. Přišel párkrát na návštěvu a v den svých 26. narozenin, když ode mě večer odjel, přišla mi esemeska. Vidím ji stále úplně živě: „Promiň, že ještě otravuji, ale chtěl jsem se tě dnes na něco zeptat: myslíš, že bychom to mohli dát spolu dohromady? Dát tomu ještě druhou šanci?“ ve 23:00.
V té chvíli jsem začala brečet jako malé dítě. Tak toužebně jsem si přála, aby mi to řekl, ale vůbec jsem nevěřila, že by se to opravdu mohlo stát. A zrovna mně.
Od té doby jako bych se znovu narodila. Jako by ve mně nebyla už žádná bolest z minula, jako by nic jiného neexistovalo. Jen teď a budoucnost…
Po roce a čtvrt jsme v zimě trávili dovolenou v Itálii na ledovci. Vyvezl mě do 3000 metrů nad zemí a klekl si. Ta slova zněla jako v pohádce a já se cítila jak Popelka, která po dlouhém trápení našla v životě konečně to nejkrásnější… „Vezmeš si mě?“
Jsem cíťa, takže jsem opět plakala jak želva. Ale musím prásknout, že on taky 🙂
Tak prostě myslím, že stojí za to dát občas lidem druhou šanci.
