Soukromé pasti: Příliš stará na lásku?
Také si pamatujete období dospívání, strávené s partou kamarádů lelkováním u baráku, ideálně s přehrávačem u nohou podupávajíc si do rytmu? Každou sobotu diskotéka, kam když dorazil kdokoliv, komu bylo víc než dvacet, byl znechuceně pozorován, co že si to jako dovoluje, vyrazit ve svém „úctyhodném“ věku mezi mládež. A co teprve třicátníci, to byli vůbec kmeti nehodni jakékoliv pozornosti. Jenže nikdo nemládne…
Zdroj: archiv redakce…a jak se praví v mé oblíbené písničce, i my, „Husákovy děti“, jsme dospěli do Kristových let a životem spěcháme dál a dál. A stále koukáme na ty, kteří jsou nám o nějaký ten pátek vzdáleni jiným úhlem pohledu, i když už ne s takovým despektem jako tomu bylo dříve. I my se setkáváme s prvními problémy v budování kariéry, leckdy jí těžko kombinujeme s dětmi vyřazenými pro nachlazení z dětského kolektivu, zjišťujeme, že láska, která námi zmítala, pomalu vyprchává, a že nám ani možná nevadí myšlenka na sexuální půst, jen když se jednou alespoň šest hodin v kuse vyspíme.
Jenže život není ani o dětech, ani o práci, ani o partnerovi, ale především a hlavně o nás samotných. Jenže život bez lásky? A navíc, když vám táhne na padesát, děti už máte dospělé a manžel vás bere v lepším případě jako kamarádku, v tom horším jako tlustou ségru a šéf si vás splete s tou, která odchází do důchodu?
Tak to už je minimálně podpásovka a trošku silná káva. Ani se hrdince dalšího dílu Soukromých pastí s příznačným názvem Smím prosit o lásku? nedivím, že jí všechny tyhle jedůvky přicházející v krátké době v rychlém sledu za sebou pořádně sebraly. Ale Alena se nevzdala, sebrala zbytky své sebedůvěry a pustila se do života s novou vervou a i díky tomu se jí podařila změna, jaká se jí podařila.
Ovšem ne každá žena je toho schopná. Valná většina žen, které se dlouho staraly o celou rodinu, a když vylétly děti z hnízda a manžel odešel za mladší a neokoukanější milenkou najednou neví, co se životem. A i když neustále nadávaly na nikdy nekončící dřinu a to, že jsou služkou pro všechno, najednou si bez toho všeho život nedokážou představit, nemají se totiž o koho starat.
Ať už chceme nebo ne, my ženy si často totiž pleteme lásku se sebeobětováním a nechceme si připustit, že manžel by nás mnohem radši viděl načančanou při společné procházce než uhnanou a upocenou v dokonale naklizeném bytě.
Jste také takové? Obětujete se pro rodinu a na vás samotnou už vám nezbývá čas? Nebo se snažíte neustále pro svého partnera být zajímavým objektem hodným svádění? A daří se vám to?
