Matkou dvaceti dětí – je možné se nezbláznit?

Možná si v duchu říkáte, že by vám z dvaceti dětí zaručeně ruplo v bedně a jednoho dne byste se z náročného rodinného života po anglicku vytratila. Zní to jako nadsázka, ale bohužel se to může opravdu stát. Nicola Pridhamová z britského Lincolnu platila ve svém okolí za supermatku. S manželem Kevinem se vzorně starala o dvacet potomků, až jednoho dne, na prahu přechodu, jí něco v hlavě přecvaklo a bláznivě se zamilovala do o deset let mladšího vojáka Ricka. Rodinu vmžiku opustila. Aby to nebylo málo, napsala Rickově manželce krutou pravdu v dopise: „Tvůj manžel měl se mnou v uplynulých šesti měsících poměr. Sama už jsem kvůli němu ztratila manžela a rodinu, svoji bolest jsem si už užila, tak teď je řada na Tobě.“ Protože takový dopis může napsat každý závistivec či vyděrač a vůbec nemusí být pravdivý, rozhodla se Nicola předložit nebohé ženě důkaz. Spolu s dopisem jí poslala fotografii Rickova mužství, ozdobeného nezaměnitelným piercingem. „Posílám Ti jeho obrázek… Říká, že jsem nejlepší milenka, jakou kdy měl. Dokáže mi to udělat jedenáctkrát za noc,“ pochlubila se Nicola v pomateném listu. Utéct za milencem od dvaceti dětí se dá odsoudit, ale dá se to i pochopit. Psaní podobných dopisů nicméně svědčí o kolečku navíc, nemyslíte?

S volbou velké rodiny je naopak celoživotně spokojená paní Lucille Dippolitová z amerického Kansasu. Nejmladšímu z jejích dvaceti dětí je 22 let, nejstaršímu 43. Bývalá zdravotní sestra se raduje ze třiceti vnoučat, a podotýká, že se jejich počet každoročně zvyšuje. V době rozhovoru pro místní evangelický server byla další tři na cestě. „Vždycky jsem si přála mít velkou rodinu. Chtěla jsem mít šest kluků, ale Bůh mi jich nadělil třináct. A když se mi narodila první holčička, chtěla jsem jich mít víc,“ vypráví o svém rozhodnutí zasloužilá matka a babička. „Děti v početných rodinách mají něco, co se nedá koupit za peníze,“ vysvětlila svůj postoj. Zajisté, neustálá blízkost vrstevníků a pocit sourozenecké sounáležitosti se za peníze pořídit nedají, ale jestlipak měla Lucille dostatek prostředků na to, aby všechny své ratolesti uživila a ošatila? „Děti jsme vychovali na farmě o deseti akrech. Měli jsme vlastní kuřata, prasata, mléko přímo od krávy. Vyráběli jsme si máslo i svíčky. Jeden můj známý, kněz, se mě kdysi zeptal: Máte v domě vůbec něco, co jste si sami nevyrobili?“ usmívá se Lucille. Samozřejmě se o farmu nestarala sama s manželem – děti přiložily ruku k dílu také. Když povyrostly a vyučily se řemeslům, stala se rodina ještě soběstačnější. „Jeden syn je automechanik, v rodině máme i zručného technika a zdravotní sestru. Dcery mi doteď šijí oblečení,“ vypočítává výhody dvaceti potomků Lucille. Přestože jí manžel zemřel už před sedmnácti lety, osaměle se rozhodně necítí. Hádejte, jak je to možné 🙂