Pomóc! Honí mě ruční práce!

Pod stromečkem jsem rok co rok našla „překvapení“ v podobě pletacích jehlic, jimiž jsem si div nevypíchla oko, nebo sady na vyšívání s předkreslenými obrázky. Prý je pro mě ideální, protože je jednoduché. Babička však zapomněla na to, že na šití a vše, co se ho týká, jsem absolutní analfabet. A tak, ač jsem se snažila, výšivky vypadaly dost příšerně. Nakonec i babička prozřela a pochopila, že nikdy nebudu dokonalá a stůl mi budou moci zdobit jen její ručně vyšívané ubrusy.

Vrcholem mého ručního umění byl v pubertě řetízek…, to když babička zjistila, že jehlice se v mých rukou stávají nebezpečnou zbraní a vymyslela, že uháčkuji ubrus. Ovšem s háčkem jsem nebyla o moc úspěšnější, nebyla jsem schopná vytvořit cokoliv jiného, než jednořadý řetízek. Babička byla zoufala a v nadšení jí neuvedl ani fakt, že mě baví vyrábět bláznivé puberťácké náramky z bavlnek pomocí uzlíkování.

Taťka, ano čtete dobře, taťka neuvěřitelně ovládá šicí stroj. Tak nastalo i období, kdy jsem se rozhodla sama šít. Všechno mi bylo předvedeno, vysvětleno a jako trénink jsem obšila snad sto utěrek a přišila jim poutka. Pak nastal den D, kdy jsem si přinesla domů kus látky, ze které jsem si hodlala ušít šortky. Taťka mi dělal dozor a po několika minutách mě se slovy: „Ukaž, na to se nemůžu koukat!“ vyhnal od stroje a šortky mi ušil. Tak jsem zůstala i další zručností nedotčená. Až na mateřské dovolené jsem vzala znovu do rukou jehlice a chvíli dělala babičce radost oplétáním malého syna i sebe. Dnes už je pro mě připomínkou dávných časů jen hromada nespotřebované vlny v krabici pod postelí.

Nutno podotknout, že ne všichni v naší rodině jsou na ruční práce dřeváci, má teta by na své ruce potřebovala možná zbrojní pas, jak je má neuvěřitelně šikovné a sestřenice to zdědily po ní. Jak jste na tom vy a ruční práce? Jdou vám od ruky všechny, na které se jen podíváte, nebo jste schopná si přišít košili k teplákům?