Komplex Petra Pana: Kluk, který nikdy nevyroste

Pokud váš muž rád usedne k playstation a vžívá se do střílečky, jako by mu šlo opravdu o život, ještě to nemusí znamenat, že trpí komplexem Petra Pana. Ten se projevuje naprostou neochotou vzít na sebe odpovědnost dospělého člověka a přenecháváním veškerých organizačních záležitostí na manželce, která mu v podstatě nahrazuje matku. U maminky bylo bezpečno, v dětství neexistovaly žádné starosti, všechno zařídili rodiče, veškerý volný čas mohl trávit klukovinami. A domnívá se, že to tak půjde i v dospělosti.

„Honza byl ten nejmilejší kluk na světě,“ vzpomíná Šárka (32) na svého bývalého přítele. „Byla jsem šťastná, že se do mě zamiloval takový romantik. Chodili jsme na dlouhé procházky, říkal mi Hvězdičko, psal mi kouzelné esemesky. Když jsem pak dokončila školu a začala pracovat, navrhla jsem mu, že bychom si spolu mohli něco pronajmout. Nechtěla jsem už bydlet u rodičů a on byl na bydlení s maminkou taky už docela velký. Bylo mu osmadvacet, plat neměl špatný, tak proč ne? Doslova propadl depresi. Začal se vytáčet, že nám u rodičů nic nechybí, zbytečně budeme vyhazovat peníze za pronájem a já ho nebudu pouštět s klukama na fotbálek. Užasla jsem: proč bych ho nepouštěla na fotbálek? Nikdy jsem se necítila jako semetrika a nepamatuju se, že bych mu někdy něco zakázala. Každá holka se chová jako semetrika, když s ní kluk začne bydlet, byla jeho odpověď. Brzy na to mi dal kopačky. Prý bych ho nutila do usedlého života, na který ještě není připravený. To bylo před sedmi lety. Honza dodnes nemá stálou přítelkyni… A víte co? Pořád bydlí u maminky.“

Ve světě Petra Pana je život jedno velké dobrodružství; nikdo tu nestárne, nikoho netrápí dospělácké starosti a každý si může splnit své sny. Úniky do světa fantazie jsou rovněž typické pro muže s komplexem věčného kluka. Pozor na snílky s otevřenýma očima, i když působí tak romanticky!

[[related]]

„Myslím, že tímto komplexem trpěl můj bývalý manžel. Nevím, čím mě zblbnul, že jsem si ho vzala. Asi za to mohly jeho sladké řečičky. Připadalo mi úžasné, že jsem potkala pěkného kluka, který hned mluví o svatbě a dětech. To se vám hned tak nepoštěstí! Na děti ale nedošlo. Po roce jsme se rozváděli. Nebyl si schopný najít práci, pořád jenom vysedával doma, koukal na filmy, večer mi vyprávěl jejich děje a sliboval, že začne chodit po pracovních pohovorech. Nic mu ale nebylo dost dobré. Vyhovovalo mu, že sedí doma a já ho živím. Odmítla jsem mu dělat matku a poslala ho zpátky k jeho mámě,“ líčí svůj příběh paní Dana.