Ellen Page: Dospělost v mini balení

„Na svůj věk je intelektuálně velmi vyspělá a zároveň má ty okouzlujících vlastnosti malé holky. Dokonalá kombinace,“ chválí ji režisér Jason Reitman, který ji proslavil. Když jí dal roli Juno, hubaté šestnáctileté puberťačky, které nečekaně otěhotní a během čekání na porod a na adopci dozraje víc, než by čekala. Roli, za níž byla nominovaná na Oscara.

„Juno mi obrátila život naruby. Dost nečekaně. Byla jsem zvyklá točit malé nízkorozpočtové filmy a najednou jeden z nich vidělo víc než sto lidí,“ vzpomíná Page. Samozřejmě se pak musela vyrovnávat se zájmem médií a fanoušků, na který nebyla zvyklá. Úspěch jí ale i dovolil na druhé straně větší nezávislost. „Být v 21 letech finančně nezávislá, to je velký dar. Můžu pomoci vzniku věcí, kterým věřím, mohu odmítat jiné věci, mám čas na psaní. I na mimofilmové projekty, které mě zajímají, jako permakultura, snaha žít soběstačně a ekologicky,“ chválí si Ellen. Taky ji zajímá psychologie a jednu dobu vážně uvažovala, že se stane terapeutkou „Vždycky mi připadalo, že psychologie nemá daleko ke hraní.“

Nakonec se ale dívka z maloměsta Halifax v Novém Skotsku stala herečkou. Ostatně s hraním začala už ve čtyřech letech, narodila se učitelce a grafickému designérovi v únoru 1987. Nejdřív se objevovala ve školních hrách, v deseti se postavila poprvé před kameru, díky televiznímu filmu Pit Pony. Když pak v šestnácti dokončila střední školu, odstěhovala se do Toronta, začala pracovat a užívala si svobody.

Kritici ji poprvé začali sborově chválit, když viděli thriller V pasti, kde představovala na svůj věk velmi vyspělou nebojácnou puberťačku, která se sama rozhodne dopadnout pedofila. Její popularitě pomohla následná rolička dívky, která umí procházet zdí, ve třetích X-Menech a pak už přišla Juno. Po ní následovala třeba účast v jiném hitu, Nolanově sci-fi Počátek, a teď v novince slavného Woody Allena, Do Říma s láskou, kde Ellen hraje neurotickou přelétavou herečku.

Na celebritu si ale dnes pětadvacetiletá Kanaďanka hrát nechce. „Miluju, když jsem venku, ráda kampuju a vyrážím na túry, čtu, hraju na kytaru, žiju docela skromně,“ říká. V roce 2007 třeba vyrazila s kamarády a batohy na zádech na výlet po Evropě, hned potom, co se ukázala na festivalu v Karlových Varech, s jedním ze svých malých experimentálních filmů, Tracey: Fragmenty.

Takže možnost, že by bulvár někdy otiskne její fotku, jak si kupuje v sámošce mlíko neučesaná, ji netrápí. Ovšem vadí jí, jak podobné časopisy, které tohle zajímá, tlačí na dívky a předkládají jim ultimáta, jak mají vypadat a jak se mají chovat. „To je naprosto nechutné. Jenom lidi deprimují a nutí je nakupovat věci. Pohání tu konzumní mašinu.“

Ellen se nezdráhá označení, že je feministka, přece „když jde o rovnost pohlaví, tak kdo by nebyl?“ Navíc obvyklé genderové role jí připadají omezující: „Jako holčička byste měla milovat Šípkovou Růženku, ale proč, když můžete být Aladin?“ Ještě se divíte, že Elen Page dokázala být už před dvacítkou vyzrálá herečka?