Je mi třicet a pořád bydlím u rodičů
„Nedávno jsem oslavila třicáté narozeniny, a vědomí, že jsem ještě nebyla schopná se osamostatnit, na mě dolehlo s plnou tíhou. To přeci není normální,“ stěžuje si čtenářka Saša, která stále bydlí ve svém studentském pokojíku v bytě své maminky.
Zdroj: archiv redakce„Pracuju v sociální sféře a nemám tak závratný plat, abych z něho utáhla pronájem vlastního bytu nebo hypotéku. Na živobytí by mi zbylo hodně málo,“ vysvětluje Saša základní kámen úrazu. „Celé roky jsem doufala, že potkám muže pro život, a sestěhuju se do nějakého bytu spolu s ním. Ve dvou se nájem lépe utáhne. Princ se ale neobjevil a začínám ztrácet naději. Budu bydlet s mámou až do důchodového věku?“
Saša zdaleka není jediná, kdo ve svém věku ještě nedokázal vzlétnout z rodného hnízda. Fenomén je dnes běžný v celé západní Evropě. Bydlení doma je pohodlné – poskytuje jistoty, které v samostatném životě podléhají náhlým otřesům, a výhodné je samozřejmě i po finanční stránce.
„Dokončuji školu a pracuji jen na vedlejší poměr. Se svým příjmem bych si mohl ledatak pronajmout nějaký pokoj, ale rozhodně ne celý byt. Než bydlet u cizích, to radši zůstanu u rodičů,“ říká Dušan (28). U své matky prý dosud bydlí i jeho profesor latiny, kterému už bylo čtyřicet. Jeho příklad ale následovat nechce. „To už je trochu moc, člověk jednoho dne musí začít vlastní život.“
„Svobodu“ na pár let okusila zdravotní sestřička Šárka (33), po rozchodu s manželem se ale vrátila i s malým dítětem k rodičům. „Manžel od nás odešel a odmítá mi cokoli platit. Z rodičáku nájem neutáhnu a o výživné od bývalého bojuju u soudu. Přiznám se, že je to potupný pocit, vracet se domů po pěti letech jak zpráskanej pes. Na druhé straně jsem ráda, že se mám kam vrátit. A můj syn má aspoň dobré zázemí s babičkou a dědou, dokud si nenajdeme nového tatínka.“
V kolika letech je podle vás rozumné vymanit se z ochranných křídel domova? Kdy jste se odtrhli od rodičů vy?
