Co neříkat single ženám, které touží po dítěti

„Dokážu se přenést přes řeči postarších tet, že rychle musím někoho klofnout, nebo mi ujede vlak. Ale půlhodinové kázání o odumírání vajíček, které přednesla moje kamarádka-vrstevnice, mě málem udolalo,“ svěřila se dvaatřicetiletá Gábina. „S odkazem na vědecké články o zdraví mi vysvětlila, co všechno v mém těle po třicítce stárne, a z jejího rozboru jsem měla pocit, že jestli se mi vůbec někdy podaří otěhotnět, dítě bude mít dvě hlavy nebo aspoň Downův syndrom.“

Třicetiletá Šárka řeší stejný problém: „Každá žena plánuje mateřství podle svého založení i možností. Pro mě bylo vždycky prioritou, abych dokončila vysokou školu. Pak jsem odjela na stáž do Německa, s přítelem jsme se mezitím rozešli a není snadné potkat někoho, s kým bych mohla uvažovat o rodině. Zamrzelo mě proto, když mi kamarádka, která odrodila tři děti hned v prvních letech po maturitě, řekla:  Nebojíš se, že budeš pro děti stará máma? Já bych teda neskousla, kdyby jim spolužáci ve škole říkali, podívej, jde si pro tebe babička…“

Dítě samozřejmě nenosí čáp ani vrána, je k tomu zapotřebí harmonické shody dvou rodičů. To už v životě taková samozřejmost není. „Ve třiceti šesti jsem se rozhodla odejít od partnera,“ vzpomíná paní Radka. „Nespočítám, kolik lidí se na mě sesypalo s lamentováním typu, holka nešťastná, copak si myslíš, že ve svém věku najdeš někoho lepšího? A kdy jako chceš mít děti? To půjdeš na umělé oplodnění? Jedna známá mi dokonce radila, abych si od partnera nejdřív nechala udělat dítě a potom se s ním teprve rozešla. Šílenost!“ Radka nakonec potkala jiného muže a svou holčičku „stihla“ počít před čtyřicítkou.
[[related]]
Často se bohužel také stává, že chlap by sice byl, ale přírodě se nechce. Paní Věra se s manželem pokouší o miminko už dva roky a uvažuje o návštěvě centra asistované reprodukce. „Vždycky, když přijedu navštívit mámu, vyslechnu si aspoň jednu poznámku na tohle téma: ‚Ještě nic? Já nevím, čím by to mohlo být… Ty vypadáš zdravá. Ale Filip je taková sušinka…‘ Od kamarádek už jsem vyslechla desítku zaručených rad – měla bych zhubnout, jíst kapustu, zajít ke kartářce, pak to prý půjde snadno. Mě ty řeči jen vyčerpávají, musím pokaždé vysvětlovat, že opravdu děláme, co je v našich silách, a že až budeme chtít pomoc, tak si o ni řekneme…“

Při konverzaci s bezdětnou ženou ve věku, kdy nám podle společenských předsudků takzvaně ujíždí vlak, platí jedno obecné pravidlo: otázky ohledně svatby, partnera a dětí jsou tabu. Minimálně do chvíle, kdy se o tomto tématu rozpovídá sama dotyčná.