Co dělat? Manželův kamarád nám ničí vztah…

Radka jsem si brala už jako osmnáctiletá, když jsem nerozvážně vlítla do jiného stavu. Za sedmnáct let společného soužití jsme spolu prožili mnohé – stíhaly nás finanční problémy, jednu dobu mi byl nevěrný, na to konto jsem se i já stýkala s někým jiným, ale všechno jsme nakonec překlepali a vypadalo to, že jsme se ustálili. Materiálně i citově.

Když byly holky větší a nějaké ty peníze konečně nazbyt také byly, začala jsem si víc užívat života. S kolegyněmi jsme často zašly po práci do kavárny, přidala jsem se do klubu turistů, vyzkoušela jsem potápění. Manžel proti mým aktivitám nikdy nic nenamítal, má svoje vlastní koníčky a ty moje ho nebaví. Klidně jsem odjela na týden s turisty a nechala ho doma s dcerami – beztak máme za rohem babičku, která nám ráda pomůže.

To se teď ale změnilo. Remcá pokaždé, když jdu byť jenom na kafe k sousedce. „Pořád se někde couráš, nikdy nejsi doma, dávám ti půl hodinu, pak tě chci vidět zpátky.“ Tak tímto způsobem se mnou teď můj milý Radek mluví. Kromě toho jsme měli scénu jak z Hollywoodu kvůli tomu, že můj instruktor potápění vypadá příliš atraktivně…

Nechápala jsem, v čem je problém. Napadlo mě, že trpí krizí středního věku – loni mu bylo dvaačtyřicet a zatímco mně naši známí často vyseknou poklonu, že vypadám jak sestra svých dcer, jemu nikdo takhle nelichotí. Jedna jediná Josefova návštěva s rodinou mi otevřela oči.

Josefova manželka Dáša totiž nikam nechodí. Cestou z práce vyzvedne děti z družiny a pak je s nimi doma. Josef chodí na kuželky, na mariáš, na ryby… v létě se sbalí na několik dnů na čundr a jeho žena sedí doma. Pokud jeho manželka dům opustí, děje se tak v rámci celé rodinné akce – Josef je přítomen. Navrhla jsem proto Dáše, že bychom si mohly jen tak odskočit na skleničku a nechat mužské o samotě. S radostí přijala.

Vrátily jsme se po dvou hodinách, v dobré náladě. Josef se nato do Dáši obul, kde jsme byly tak dlouho, a že nestrpí, aby se jeho žena někde po večerech „courala“ (ha, už víme, odkud má Radek tento výraz). A jaktože nechala o samotě děti, které se mezitím pohrabaly v mých šminkách a pomalovaly zrcadlo v koupelně. „O samotě?“ užasla jsem. „Od čeho mají tatínka?“

Po těchto slovech se Josef urazil, vzal Dášu i děti a nasupeně odjel. Místo aby se mě Radek zastal, Josefovi se omluvil a mně vynadal. Nebudu to citovat, ale bylo to dost přes čáru… Řekl mi, že skončím se svými „rajzy“ i potápěním, protože slušná ženská má věnovat veškerý čas rodině (podotýkám, mladší dceři je patnáct let a rozhodně mě nemusí mít neustále za zadkem). Každému okolo je prý jasné, co na těch kurzech ve skutečnosti dělám, a Josef se mu dokonce zmínil, že mám na jeho ženu špatný vliv.
[[related]]
Když jsem si všechno srovnala v hlavě, došlo mi, že je to všechno Josefova práce – nejen že je despotický vůči vlastní manželce, ale ještě nahlodává mého muže, aby se stejným způsobem choval ke mně? Řekla jsem jasně: Buď Josef, nebo já. Zatím jsem ještě nedostala odpověď, takže si hledám provizorní bydlení. Když žádné nenajdu do příštího týdne, nastěhuju se o víkendu k mámě. Nežádám o rozvod, chci dát manželovi čas na to, aby se vzpamatoval a uvědomil si, co pro sebe znamenáme a jak bychom se k sobě měli chovat. Jen nevím, jestli taková pauza vůbec může pomoct, doufám, že ano…