Má drobná úchylka aneb Máte slabost pro diáře?

Se stejně velkou úctou přistupuji i k novému diáři. Po letech obřích kousků, které pojaly mraky papírů, účtenek a dalších nepotřebností, jsem se propracovala k poměrně praktickému malému diáři. Nazvala bych ho „takakorát“. Jeho obal vybírám v obchodě velmi pečlivě a nespokojím se jen tak s něčím. Musí být přesně podle mého vkusu: elegantní, a zároveň rozpustilý, prostě dokonalý.

Od samotné koupě se těším na den, kdy jej vyměním za ten zestárlý, odrbaný a počmáraný. Když onen den D nastane, přepíši nejkrásněji, jak jen to dovedu, veškerá potřebná data. Dlouze k němu vybírám vhodnou propisku a pak jej slavnostně uklidím do tašky.

Ještě ten den se pro něj několikrát důležitě vrátím, zalistuji v něm, vymyslím alespoň dva nové zcela nedůležité  a nepotřebné zápisky a zase ho schovám. Celý leden si pečlivě dělám poznámky a poctivě odškrtávám splněné úkoly. V únoru už do něj nahlédnu jen občas, jestli jsem na něco důležitého nezapomněla. V březnu přepisuji potřebné věci pro jistotu do kalendáře v kuchyni. O prázdninách už mi v tašce slouží víceméně jako těžítko.

Během roku se mu ještě dostane té cti znovu zazářit v plné kráse. To když s dětmi sedíme v čekárně u lékaře, než přijdeme na řadu, a nemáme si do čeho psát, kreslit, čmárat.

Pokaždé usoudím, že příští rok si ho kupovat nebudu, ale vždycky se pro něj vypravím. Znovu pečlivě vybírám. Znovu se těším, až jej budu moci použít. Znovu začínám krasopisně poznamenávat, co je třeba… A co vy? Také máte slabost pro diáře a kalendáře?