ŽENA, KTERÁ SPOLKLA ZUBNÍ KARTÁČEK

Dvacetiletou ženu přivezla do nemocnice v deset hodin ráno její spolubydlící. Žena byla štíhlá, plachá, dlouhé řídké vlasy jí spadaly přes obličej, vypadala vyděšeně a tvářila se nešťastně. Aniž by se dívala na ošetřovatelku, rychle odvyprávěla podivně skřípavým hlasem, který se k ní jaksi nehodil, svůj příběh.„Spolkla jsem zubní kartáček,“ šeptla.„Co jste říkala? Mluvte prosím hlasitěji, není vám skoro rozumět, když šeptáte,“ napomenula ji sestřička.„Říkám, že jsem spolkla svůj zubní kartáček,“ opakovala žena opět sotva slyšitelným hlasem.

No, už jsem slyšela leccos, pomyslela si ošetřovatelka, jenže tohle není pediatrické oddělení, kde si děti nastrkají všechno všude, a tohle tady navíc není žádné dítě.„A jak se vám to povedlo?“ zeptala se a usilovně se snažila skrýt úsměv. V hlase byl znát zájem.„Uklouzla jsem na dlaždicích koupelny, když jsem si čistila zuby,“ drmolila žena. „Zrovna jsem vylézala ze sprchy a dlaždice byly mokré. Prostě vklouzl do krku a pokračoval dál.“Volně dýchala, krevní tlak byl v pořádku, měla lehkou tachykardii (zrychlený tep srdce) a nebyla na ní znát žádná porucha. Ošetřovatelka zavedla rozpačitou pacientku na ošetřovnu a tutlajíc smích vysvětlovala záležitost telefonicky lékaři na pohotovosti. Nejznámější obecně platná věta medicíny zní, že doktor nikdy nevidí do všeho. Tento doktor byl moudrý a zkušený natolik, aby pochopil, že na tom příběhu něco nehraje. Jak se u všech čertů mohl pevný dvaceticentimetrový předmět nechtěně dostat do hrdla mladé ženy, aniž by ho reflexně vykašlala? Zdálo se nepravděpodobné, že by mohl zubní kartáček úspěšně zdolat trasu jícnu bez sebemenšího poranění. Přes zřejmý skepticismus ze strany doktora a přes jeho mírný nátlak, aby se znovu zamyslela nad svým příběhem, trvala mladá žena na své verzi.Poslali ji na rentgenové vyšetření jícnu. Příběh se začal rozmotávat bezprostředně poté, co byly snímky hotovy a doktor je dostal do rukou. Rentgen jasně ukázal, že zubní kartáček ležel v jícnu štětinami nahoru, tedy směrem k ústům.

Neexistovalo žádné vysvětlení pro to, aby se zubní kartáček v těle ženy mohl otočit o sto osmdesát stupňů. Buď byla v ranním spěchu natolik rozespalá a nemotorná, že si začala čistit zuby špatným koncem, nebo měl její nešťastný případ jiné vysvětlení. Doktor ukázal pacientce rentgenové snímky. Žena se choulila do přikrývek a snažila se být na svých nosítkách, které obstupoval nemocniční personál, co nejmenší. V rozpacích se červenala. Zpod pokrývky vykukovaly kostnaté prsty. Po vyhublých tvářích stékaly slzy. A pak všechno přiznala. Po ranních orgiích, kdy spořádala celý kilogram čokoládové zmrzliny, se snažila vyvolat zvracení. Ta žena trpěla bulimií. Dalším překvapivým zjištěním bylo, že se jí podařilo spolknout zubní kartáček už podruhé. Jenže poprvé nenarazila na skeptického a zvídavého doktora, a tak se jí podařilo uniknout zkoumání a výslechům lékařských zaměstnanců jiné pohotovostní služby. Do jícnu jí v celkové anestezii vložili sondu a zubní kartáček snadno odstranili. Doporučili ženě dobrovolnou psychiatrickou konzultaci ohledně její utajované bulimie. Bulimie se vyskytuje častěji u žen než u mužů. Projevuje se přijímáním velkého množství potravy a následně – v zájmu zachování kontroly nad nežádoucím váhovým přírůstkem – snahou o vyvolání zvracení, nebo požití laxativ. Nejpoužívanější metodou k vyvolání zvracení jsou prsty, ale použít lze v podstatě cokoli, včetně příboru. Může dojít i ke smrtelnému poranění, například dojde-li k perforaci jícnu. Právě zubní kartáček patří k obvyklým nástrojům bulimiků, neboť je umístěn v koupelně, a proto je snadno dosažitelný na místě, které je ke zvracení nejvhodnější.

Ukázka z knihy ŽENA, KTERÁ SPOLKLA ZUBNÍ KARTÁČEK, nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci