Žárlivý partner
Nemusíme být žárlivými typy, ani se s žárlivostí přímo setkat u svého partnera nebo ve svém okolí, a přesto nás žárlivost jako fenomén může fascinovat, když byť jen zpovzdálí sledujeme její následky…
Pro někoho, kdo onu sžíravou emoci v podobě žárlivosti, nikdy nezažil, je nepředstavitelné, že by svého partnera podezříval z nevěry, ačkoliv by neměl jediný důvod, pronásledoval jej, zakazoval mu jeho samostatné aktivity, anebo hnán žárlivostí se dokonce pokusil partnerovi nebo nějaké další osobě ublížit… Svět žárlivých se totiž podobá tak trochu jinému světu.
Kde se ona žárlivost bere? Jak je možné, že žárlivý muž nebo žena jsou schopni nabýt přesvědčení, že na to všechno, co učiní, mají určité právo? Podle psychologů je východiskem žárlivosti jistý vnitřní konflikt, který žárlivci zažívají. Tento konflikt mezi přáním a realitou je schopen je dovést až k neuvěřitelným a tragickým činům, které odsoudí okamžitě celé jejich okolí, zatímco oni žijí v představě, že těmi, kdo se stali obětí a byli nuceni trpět, byli oni.
Žárlivost se totiž z určitého pohledu jeví v podstatě jako nejvyšší možný projev lásky, alespoň tak jsou projevy žárlivosti vůči milovanému partnerovi žárlivými osobami vnímány. Dokonce ne vždy si musí žárlivec uvědomovat, že je to jeho silný cit k druhé osobě, který jej vede k žárlivému chování, zvlášť tehdy, jedná-li se například o partnery, kteří spolu nevycházejí, nežijí již spolu, jejich komunikace může být plná konfliktů a nedorozumění a žárlivec se zdá být veden spíše touhou znepříjemnit druhému život nebo se pomstít. I v takovém případě stojí v pozadí silný milostný cit, který se však mohl jen transformovat do emocí negativních. Jak takový vztah se žárlivcem může skončit, se dočtete v článku Malicherné hádky? Záhuba vztahu!
Jak vlastně uvažuje žárlivý člověk? Jeho svět jakoby se nám zdál zcela odlišným od toho, jak jej vnímáme my. Jeho žárlivost je totiž v podstatě jeho jazykem lásky, kterým k nám promlouvá, přesvědčen, že má plné právo na ovládnutí milované osoby, ať už půjde o dominanci zjevnou nebo jen skrytou. Žárlivec má dokonce pocit, že jeho touha splynout s milovanou osobou v jedno, znamená, že může toužit získat partnera, aby mu patřil.
Žárlivý člověk je přesvědčen, že nikdo nemůže milovat víc než on. Myslí si, že tak velké množství lásky si ten druhý partner snad ani nemůže zasloužit, za svůj hluboký cit, žádá jediné – neustálé dokazování citů ze strany druhého. Vnímá důkazy lásky jakěo minimum toho, co může jeho milovaná bytost učinit. Od pocitu, že žárlivec dává partnerovi mnohem více lásky, než si zaslouží, je jen krůček k pocitu, že ten druhý mu vlastně lásku dluží. Kam až se může žárlivost posunout, se dozvíte v článku Zhoubná žárlivost.
Žárlivá osoba tak žádá lásku bez výhrad, chce být milována zcela taková, jaká je, aniž by strpěla výtky ze strany partnera. Nepovažuje za legitimní požadavky partnera na zmírnění svých žárlivých projevů, vnímá svůj postoj jako ten nejvelkorysejší možný, za který toho přece tolik nežádá. Právě koloběhem výčitek a projevů velkorysé lásky, se stává žárlivec na druhém partnerovi stále více závislý. Žárlivec si totiž postupně se svou posedlostí neumí již vůbec představit život bez milované osoby, on, jeho milovaný partner a žárlivost. Kruh, ze kterého se jen nesnadno vystupuje…
