Zakázaná láska aneb Co je v domě, není pro mě?

Ač myšlenkami byla i u dcerky, práci si zamilovala. S ní i kolegy, kteří se jí snažili ve všem novém a neznámém pomáhat. Zvláště pak Milan byl milý a vstřícný. Časem k sobě našli cestu i jako přátelé. Oba byli rozvedení, a tak měli také spoustu problémů, které nechtěli s nikým a nikde řešit, ale spolu si rozuměli. Dokázali mluvit o všem, navzájem si dodávat elán a chuť vracet se domů nejen za dětmi, ale i za samotou, která na ně čekala.

Než mezi nimi přeskočila ona pověstná jiskra, moc času neuplynulo. Padla první pusa, ale tou to také skončilo. Jenže ani čas nedokázal otupit jejich lásku, a tak se jednoho dne rozhodli být spolu. Milan si Zuzaninu dcerku zamiloval, takže jim ve štěstí nic nebránilo. Tedy skoro nic.

Dosud milí kolegové se totiž změnili v nepřejícníky, kteří si za jejich zády vyměňovali znechucené pohledy a občas prohodili něco nepříjemného i přímo k nim. Přitom Zuzana s Milanem svým chováním nikoho neobtěžovali, nepnuli se po sobě v pracovní době podobni liánám… Přesto narazili na vlnu nevole a nepochopení.

Až jim samotný majitel firmy oznámil, že partneři spolu na pracovišti být prostě nemohou, a jeden z nich tedy bude muset odejít. Zuzana se své nové práce vzdala, dnes je již na mateřské dovolené. Přesto v ní zůstává nepříjemný pocit z jakési zvláštní formy diskriminace a z lidské hlouposti.

Ani podle odborníků by na jednom pracovišti neměli setrvávat partneři. Myslíte si, že je to opravdu něco tak nepřístojného, že musí jeden z nich odejít? Nezavání to trošku diskriminací? Jak se proti tomu bránit? Máte v práci manžele nebo partnery? Vadí vám to?

Foto zdroj: profimedia.cz