Zajděte do kina: Faunův labyrint
Magická hororová pohádka o nevinnosti a krutosti je konečně i v českých kinech. Svět pohádkového Fauna je stejně temný jako svět krutého fašisty, spolu a v podání mexického vizionáře Guillerma Del Tora jsou ale smutně kouzelné.
Fantazijní svět, v němž žije dvanáctiletá Ofélie, je krutý, plný nebezpečných a nechutných oblud, jako je páchnoucí obří žába nebo netvor požírající děti i víly, který si oči zasazuje do dlaní. Nejstrašlivější postavou filmu Faunův labyrint přesto není žádná pohádková příšera, ale frankistický důstojník. Na jeho sadismus ani noční můry z fantazie nestačí.
Ofélie, která se tak nejmenuje nadarmo, do světa svého nového otčíma, kapitána Vidala, vstoupila ve stejnou dobu jako do světa Fauna. Zatímco psychopatický kapitán z venkovské usedlosti bojuje proti povstalcům, co nepochopili, že španělskou občanskou válku už prohráli, Faun holčičku pověřuje třemi nebezpečnými úkoly, aby dokázala, že je vtělením dávno ztracené pohádkové princezny a mohla se vrátit do svého podzemního království. Chudák dítě se tak pohybuje mezi světy podobně temnými a surovými. V každém z nich se za chybu krutě platí. A Ofélie, a nejen ona, je člověk a dělá chyby.
Faunův labyrint není jenom hororová pohádka, i když k hororu i k pohádce má její režisér Guillermo Del Toro sklon a obojím je film nasycený tak intenzivně, že se stačí jen kousek přiblížit, abychom propadli jeho kouzelným zrcadlem. Ale, zvlášť pokud si pamatujte první záběr, temné vyprávění se proměňuje v smutný komentář historie a zase naopak, z historky ze Španělska roku 1944 vyvěrá příběh nadčasový a věčný jako mýtus, o nevinnosti a krutosti.
Ostatně i pro vystrašenou Ofélii, bojující o život své těžce těhotné matky, rodícího se bratříčka i svůj, jsou skutečné oba její světy. I když ten snový, který jí nabízí o něco větší šance a spravedlnost, se dá chápat jako jediný způsob, jak přežít válečnou realitu.
Ofélie jako každá pravá hrdinka osvědčuje na své cestě svou odvahu, důvtip a hlavně srdce, něco, co kapitán tak očividně postrádá. Mexičan Del Toro, který zrežíroval Hellboye nebo dvojku Blade, umí být velmi názorný a několikrát neucukne před obrazy bolestně nepříjemnými (třeba, když si kapitán bez umrtvení šije ránu). A zase, jakkoliv je Faunem nařízená pouť strašidelná, nejbrutálnější scény pochází z nadzemního, fašistického světa. Tahle pohádka nemá strašit děti, ale dospělé.
Smutně krásný, dojemný a magický, Faunův labyrint je film, který by v našich kinech chyběl, zjevení, kterému by kritici dali víc než ty tři Oscary za kameru, výpravu a masky a dalších jiných padesát cen. Ano, film vypráví hlavně obrazem. Kromě některých příliš umělých trikových postaviček a jedné scény, kdy Ofélie předvídatelně a hloupě poruší Faunova pravidla, je ale dokonale vtahující a magické i všechno ostatní, herci přesvědčivě obývající silné a živé postavy, v čele se Sergi Lópezem a Ivanou Baquero, citlivá a přesná režie a znepokojivý příběh, který se svou humanitou, snovostí a melancholií rovnou zasahuje srdce.
El laberinto del fauno, Mexiko/Španělsko/USA 2006, 112 minut. Režie Guillermo Del Toro, hrají Ivana Baquero, Sergi López, Maribel Verdú, Doug Jones, Ariadna Gil, Álex Angulo. Premiéra 9. 8. 2007.
foto: Aerofilms
