Víte kolik je vám let?!
Nejsem sama, kdo čas od času přemýšlí, kolik že je mu vlastně let.
Poprvé se mi to stalo někdy po dvacítce – že by se ta čísla špatně pamatovala? Nebo už to není ten báječný věk, kdy očima posouváte kalendář, aby vám už bylo těch patnáct, pak osmnáct a najednou je tu dvacítka. Nic moc. Najednou čas letí nějak rychle, nezdá se vám?
Umrzla jsem někde na ideálním věku 19 let a nějak nemíním pochopit, že mi je sakra víc. O kolik vám snad ani nebudu psát. A dost často se mi stává, že když se mě někdo zeptá, kolik mi je, nastane trapná pauza. Kolik mi vlastně je? Rychle rok narození, počítám. To číslo se mi zdá cizí.
A nejedna kamarádka se mi přiznala ke stejným trapným situacím. Asi bych měla nosit na občance číslo se svým věkem, snad bych si ho zapamatovala lépe.
Faktem je, že se zvyšujícím se věkem se stává lichotka „na to vůbec nevypadáš!!!“ velmi příjemná, tedy je-li míněna vážně. Přesto první známky vrásek už jsem objevila. Nu což, mládí je pryč, přede mnou je nejlepší věk ženy – nebo tak nějak se to říká. A třeba budu mít štěstí a budu jednou krásně vrásčitou moudrou babičkou, které sluší každá vráska na tváří. Ale to už hodně předbíhám.
Horší je to s postavou, vážně se potvrzuje fakt, že se po dvacítce už hodně špatně hubne a hodně dobře přibírá. Metabolismus se mění a případné těhotenství tomu ještě nahraje do karet. Takže má drahá – koukej koukat co jíš!!! Každá čokoládička a chipsík se ti teď vrazí pěkně do pozadí a zas budeš koukat, že se nevejdeš do kalhot!!!!
Ale to je taky výhoda, víc se zajímat o vlastní zdraví a o smysl života má taky něco do sebe. Součást zralosti a dospělosti nepřijde jenom tak. Přijde s věkem. A každý věk má své výhody.
Ale jedno vím letos jistě. Letošní věk si zapamatuju dobře. Poslední dvacetiny jsou jen jednou v životě…
