Věřte, neveřte

Se svým manželem žiji v poklidném vztahu. Každý máme svoji práci, kterou milujeme, a volný čas trávíme velmi aktivně. Oba dva jsme racionálně myslící lidé. Sice věříme, že věci mezi nebem a zemí jsou, ale nějak podrobně se o to nezajímáme. S oblibou jsme sice sledovali pořad Věřte – nevěřte a hádali, zda jde o pravdu, či fikci, ale nezajímala jsem se ani o karty či horoskopy. Myslím si, že život máme ve svých rukou, a existenci astrálního světa jsem zcela vyloučila. Až do té osudné noci.

Přestože jsme děti chtěli trošku později, stalo se a já jsem čekala dvojčátka. Zprvu to byla rána, posléze obrovská radost. Rodiče byli šťastní a maminka se těšila, jak bude vnoučátka rozmazlovat. Jenomže nic není jen tak a radost také není zadarmo. Právě když jsem zjistila tu šťastnou novinu, maminka se dozvěděla krutou zprávu. Měla nádor, který se musel okamžitě operovat.

Nevěděla jsem, jestli se mám radovat nebo plakat nad maminčinou nemocí. Věřili jsme, že se vyléčí a vnoučátka jí všechno vynahradí.

Stalo se bohužel to, s čím nikdo nepočítal. Maminčin zdravotní stav byl natolik vážný, že jí lékaři nedávali žádnou naději na přežití. Měla žít nanejvýš měsíc. Bolest, kterou jsme všichni cítili, se nedá popsat. Z těhotenství jsem se vůbec nedokázala radovat a každý den čekala na zprávu, že maminka odešla. V danou chvíli by to bylo osvobození. Vždycky si přála zhubnout, a když ještě komunikovala, říkala mi, vidíš, teď už jsem konečně štíhlá jako proutek… V tu chvíli by však dala docela jistě cokoliv za to být raději při těle, ale zdravá.

Bojovala statečně celých osm měsíců, prožívala velké utrpení a já jsem při poslední návštěvě zkolabovala. Cítila jsem, že to bude naposled. Lékaři mi další návštěvu zakázali a já jsem si šla celá vyčerpaná domů lehnout. Převalovala jsem se na posteli a nemohla spát, odpočítávala a když jsem konečně usnula, probudilo mě vyzvánění mobilu.

Manžel se také probral a telefon mi podal. Oba jsme se dívali na displej, na kterém nebylo žádné číslo. To je divné, pomyslela jsem si, kdo to může být takhle v noci. Rozmýšlela jsem se, jestli mám hovor přijmout. Telefon zvonil stále jako zběsilý, a tak jsem to nakonec zvedla. Báli jsme se, že to bude zpráva ze všech nejsmutnější, a proto jsem nesměle pípla: „Prosím, kdo je tam?“

„To jsem já, tvoje maminka, slyšíš mě?“ ozvalo se na druhé straně.

Šok, který jsme s manželem prožili, se vůbec nedá popsat, a když se ta slova opakovala stále dokola, s hrůzou jsem mobil odhodila a rozplakala se.

Nechápali jsme, co se děje, a mysleli si, že si někdo dělá legraci. Nakonec jsme to vyloučili, protože nikdo z našich blízkých by tohle nikdy neudělal.

Pak už jsem musela odjet do porodnice. Narodila se mi zdravá dvojčátka, chlapec a děvče. Když mé děti přišly na svět, maminka vydechla naposledy. Radost byla opět vykoupená bolestí. Teď je dětem rok a my jsme o záhadném telefonátu z neznámého čísla nikdy nikomu neřekli. Celá událost mě poznamenala natolik, že se na některé věci dívám jinýma očima. Věřím, že existuje nepsaný zákon mezi nebem a zemí.

Věřím, že moje maminka čekala, až se děti narodí, a potom v klidu odešla. A mrzí mě, že jsem se vyděsila a nevyslechla, co mi chtěla říci…

Tak co myslíš? Je tenhle příběh skutečný nebo smyšlený? Stal se nebo nestal? Napiš nám svůj názor do diskuze pod článkem. V příštím týdnu ti prozradíme, jaká je pravda.

Pravda nebo ne?

Příběh se skutečně stal.

Foto: Shutterstock.com