Velikonoční tradice

Dlouhá léta  pěstujeme něco jako školní výměnné pobyty – my se harcujeme tam a oni zase k nám, přičemž vždy strávíme nějaký čas společně. Při jedné takové návštěvě se naši přátelé probudili do českých Velikonoc.

Nechci se zde rozepisovat o křesťanských, nebo pohanských předobrazech dnešních velikonočních zvyků, ale pravdou je, že způsob, v jakém tyto zvyky dnes přežívají, má dost daleko už i k těm nejmodernějším zvykům. My Češi je však přesto nějak dokážeme chápat a svým způsobem je i akceptujeme. Ale cizinci?

Představte si malé město v Čechách – tenhle místopis je důležitý, protože chci věřit, že Morava své zvyky uctívá s větší noblesou. Vše začíná brzy ráno. Úderem půl osmé se rozštěkají postupně snad všichni psi v našem městě (tento štěkot ustane nejdříve kolem poledne) a naši francouzští přátelé se vylekaně posadí na posteli: „Když štěká tolik psů, asi se něco děje!“

Chvíli nato se rozezvučí řev a jekot, ve kterém je opravdu těžké identifikovat koledu: „Hody, hody, doprovody…“ To už ale Jean Pierre i Marie vybíhají z ložnice na chodbu v předtuše, že došlo k politickému převratu a naše rodina byla označena za nepřátele režimu. Jak jinak si také vyložit neustávající zvonění zvonku a velmi, velmi hlasité mlácení do dveří. Zatímco můj manžel vysvětluje, já se chápu ošatky s vejci a čokoládou a ještě v županu mířím ke vchodovým dveřím. Když je otevřu, dovnitř vnikne celé hejno náctiletých dětí s obřími pomlázkami. Jak se tak honíme po předsíni, nemám moc času, ale i přesto si všímám, že Pierre je v pozici jen, jen vyskočit, zatímco Marie s neskrývanou hrůzou v očích sleduje celé dění zpoza mého muže, který násilím zadržuje Pierra a horečně gestikuluje. Když si mládenci naberou vejce a počastují mě: „Něco ostřejšího by nebylo…?“ odcházejí s nepořízenou.

Naši přátelé jsou ale hyn. Nepomáhá ani česká verze francouzsky hojné snídaně, ani naše snaha o veselou náladu. Situaci naopak zhoršuje vše, co vidíme z okna. Než dosnídáme (cca 3 hodiny), na naši teď už zamčenou branku buší a dobývá se několik houfů dětí, několik opravdu početných romských skupin a několik mých kolegů (tímto se jim dodatečně omlouvám, že jsem v roce 2001 neotevřela). Vrcholem představení je pak Fiat Combi, který smykem a značně zeširoka zabrzdí před domem sousedů. Vrávoravým krokem a chápajíc se všech keřů kolem z něj vystupuje celkem sedm mužů a všichni se dobývají na sousedku. Do dveří mlátí malou, ale z bužírky upletenou pomlázkou, rukama i nohama. Jeden z nich zvoní na zvonek celým svým tělem. Sousedka nakonec sice otevírá, ale ne proto, že by tak prahla po tradicích, ale proto, že v domě bydlí více rodin a ti už toho mají zřejmě dost. Následuje něco, co  už  nepřipomíná  opravdu  žádné velikonoční zvyky.

Necelý další týden se k tématu stále vracíme a snažíme se vše nějak vysvětlit. Ale jak vysvětlit, že ono mlácení sousedky mělo ve skutečnosti přenášet mízu zdraví z mladých větviček na těla živých bytostí a mělo být jen náznakové. Jak přiblížit krásu folklórních koled, ze kterých většina koledníků odrhuje jen první větu? Jak vysvětlit, že zatímco dříve se koledovala vejce, dnes se i 12-letí kluci  domáhají alkoholu? Nebo to, že místo do košíčků koledují někteří do obrovských igelitových tašek způsobem, který  spíše než obdarování připomíná rabování?

Možná nejsem správná Češka, ale někdy mi opravdu docházely argumenty a jen nerada jsem si uvědomovala, že z tradice, kterou tak hezky zobrazoval třeba Josef Lada nezbývá už někdy víc, než jen název – Veselé Velikonoce