Vědci našli NA SUMBAWĚ „POMPEJE VÝCHODU“

Profesor Sigurdsson, který se již dlouho dobu zabývá vlivem sopek na kulturu (mimo jiné se také podílel na archeologickém výzkumu Pompejí zasypaných po výbuchu sopky Vesuv v roce 79) se na ostrov Sumbawa vydal se svým kolegou již v roce 1986, aby zde pátral po civilizaci, o nichž podali poprvé svědectví britští a holandští badatelé na začátku 19. století. V roce 2000 se oba vulkanologové na ostrov vrátili, aby pokračovali ve svém výzkumu. Tehdy jim jeden z jejich domorodých průvodců řekl o místě vzdáleném necelých třicet kilometrů na západ od kráteru sopky Tambora, kde místní obyvatelé nalézají úlomky keramiky, kosti a kousky bronzu. Poslední den své expedice se tedy Sigurdsson vydal se svým kolegou k roklině, která je přesvědčila, že se mají na místo vrátit.

Vykopávky v roce 2004, na kterých se podíleli také vědci z Indonéského vulkanologického institutu, přinesly kýžené ovoce v podobě zuhelnatělých zbytků domovních sloupů a základních kamenů domu na dřevěných kůlech, s doškovou střechou a bambusovými stěnami. Kromě bronzových misek, zbytků zdobené keramiky a železných artefaktů našel tým zuhelnatěnou kostru ženy, která v době výbuchu zřejmě pracovala v kuchyni. Přes ruku měla tato žena přehozený kus látky, blízko jejího těla ležela kovová mačeta a skleněná láhev roztavená žárem sopečné suti. Ostatky druhé osoby byl nalezeny v místech, kde se dle dohadů nacházely vstupní dveře do domu.

Podle zdobené keramiky vědci usuzují, že obyvatelé království Tambora měli přímé či nepřímé vazby s Kambodžou nebo jižním Vietnamem. Obyvatelé Tambory byli zdatnými a bohatými obchodníky, kteří vyváželi med, vonný santal a sapanové dřevo používané k výrobě červeného barviva. Především se však proslavili jako chovatelé koní. Někteří indonéští archeologové se proto domnívají, že khmérský kulturní vliv se na Sumbawu dostal skrze obchodní styky.

“Nalezené keramické nádoby a ostatní vybavení domácnosti mohou být zbožím, se kterým obyvatelé Tambory obchodovali v zámoří, mon-khmerská kultura totiž nikdy v Indonésii nalezena nebyla”, říká Bagyo Prasetyo, archeolog z Centra pro archeologický výzkum v indonéském hlavním městě Jakartě, který tak vyvrací názor, že obyvatelé Tambory z Indočíny přímo pocházeli. S jeho názorem souhlasí i John Miksic, archeolog z National University of Singapore, který již měl možnost seznámit se s videozáznamem zachycujícím tyto vzrušující nálezy.

I jazyk používaný příslušníky této civilizace byl příbuzný s jazyky, jimiž se mluvilo v oblasti Indočíny. Evropští návštěvníci, kteří sem zavítali jen pár let předtím, než sopka tuto civilizaci navždy zničila, tvrdili, že se jazyk místních lidí nepodobá žádnému jazyku používaném na indonéském souostroví. Téměř padesát slov zaznamenaných v té době se nejvíce podobá khmérským jazykům Kambodže. “Erupce sopky tento jazyk úplně zničila. Ale my se teď snažíme nechat tyto lidi znovu promluvit našimi vykopávkami,” řekl Sigurdsson, který se chce příští rok vrátit s týmem profesionálních archeologů a s využitím moderních přístrojů důkladněji zmapovat celou oblast. Sigurdsson věří, že pod popelem a lávou leží ruiny dřevěného paláce, které by mohly obsahovat cenné předměty patřící vládci a jeho dvoru. Do jeho návratu budou na místě pracovat indonéští archeologové.

Erupce sopky Tambory poznamenala nejenom tak vzdálené části indonéského souostroví jako jsou Moluky, ale měla vliv i na Evropu a Ameriku. Následující rok vstoupil do dějin jako “rok bez léta”. Kvůli nezvykle chladnému počasí se tehdy v mnoha zemích neurodilo a lidé umírali v důsledku hladomoru.

Výbuch sopky začal pozvolna. Po dvou letech neškodného dýmání sopka 5. dubna 1815 vyvrhla do ovzduší hustý sloupec popela, pemzy a plynu. Lidem žijícím v blízkosti vulkánu se tak naskytl velkolepý pohled, který sliboval zúrodnění půdy. Za dalších pět dnů však následovala erupce nejméně čtyřikrát silnější než nechvalně známý výbuch indonéské sopky Krakatau o několik desítek let později. Během prvních třech hodin se vysoko k nebesům řítil zvířený mrak popela a prachu, který poté spadl zpět a jako lavina spalujícího popela, prachu a kamenů se ohromnou rychlostí řítil dolů po svazích sopky nemilosrdně ničící vše, co mu přišlo do cesty. Erupce vyslala do vzduchu celkem 400 miliónů tun sirných plynů a 150 krychlových kilometrů sopečného popelu a zanechala za sebou kráter osm kilometrů široký a téměř 400 metrů hluboký. Sopečný prach v ovzduší pak odrážel světlo zpátky do vesmíru a na povrch Země ho tak dopadlo podstatně méně.

Celkem si tato přírodního katastrofa vyžádala 117 tisíc obětí, z nichž některé zemřely okamžitě, ostatní pak v důsledku následných epidemií a hladomorů. Pouze čtyřem lidem, kteří před smrtící lavinou utekli na vysoký kopec, se podařilo výbuch sopky přežít. „Obyvatelé Tambory zemřeli velmi rychle – byli naživu jenom tak dlouho, jak trvá jedno nadechnutí”, vysvětlil Sigurdsson.

Podle Steva Careyho, profesora oceánografie na University of Rhode Island je objev důležitý, protože poskytuje unikátní možnost studovat vliv velké erupce na lidi, kteří žijí v její blízkosti.

Indonésie, největší souostroví na světě, nacházející se na místě styku tří tektonických desek, má několik desítek aktivních sopek, z nichž většina se nachází na ostrovech Sumatra, Jáva a na východních ostrovech od Bali po Timor v oblasti zvané Nusa Tenggara.

www.tenggara.net