Úspěšné ženy: Farmářka Kamila Nováková: Nic bych neměnila

Kamilo, Vaše kniha se jmenuje Co by se kovbojkám stávat nemělo… Jak dlouho to vlastně je, co je Vaše nemoc zažehnána?
Já vlastně nevím, jestli je zažehnána. Právě se to zjišťuje. Měla jsem tu čest a to štěstí vyzkoušet nový lék-Glivec, u něj se nevědělo a dosud neví, jestli dokáže nemoc úplně vyléčit, nebo jen potlačit. Od roku 2002 jsem v poledne zobala 3 tabletky k obědu, vzhledem k tomu, že lék je velmi drahý, můj oběd byl vždy luxusní. Teď si 4 měsíce dávám jen normální menu a čekám, co to se mnou udělá. Ty mrchy, špatné krvinky se sice drobátko namnožily, ale prý je to v normě, tak uvidíme.

S odstupem času, opravdu si stále myslíte, že tohle by se kovbojkám stávat nemělo? Nenašla jste nyní už nějaký hlubší smysl své nemoci, toho zastavení se v životě?
Asi bych ten hlubší smysl měla najít, už konečně a to hezky rychle. Život mi pořád něco naznačuje a já nechápu co. Tak přitvrzuje. Jsem poněkud rozkládací, lámu si ruce. Kdyby šlo jen o jednoduché zlomeniny, budiž, jenže já mám po úraze pravou ruku nepohyblivou v lokti. Paradox je, že tuhle zlomeninu jsem si nepřivodila na koni, jako správná kovbojka, ale ve chlévě, při honění kůzlat.

Z Vaší knihy mi nepřišlo, že byste měla důvod nějak zvlášť trpět, že byste měla důvod pro tak krutou nemoc, jako je leukemie, anebo i ty zlomeniny…ale stalo se….. Dívala jste se třeba nějak dozadu s výčitkou kdybych bývala nedělala tohle nebo tamto, nestalo by se to?
Však já taky nijak zvlášť netrpěla a netrpím. Vždycky se našel někdo, kdo na tom byl hůře než já. Leukémie není zase tak hrozná nemoc, můžete při ní jíst, co chcete, to cukrovka je horší, já bych bez čokolády umřela. V ordinaci je mi líto mladých maminek, kterým při odběru krve v těhotenství byla zjištěna leukémie. Místo krásných 9 měsíců čekání na miminko mají 9 měsíců pekla. Když mi operovali ruku, ležela vedle mě mladá paní, co ji vlak přejel nohu. Ta už si nezatancuje, nikdy a já tancovat můžu, jen nemám standardní držení při valčíku a polce. Pravda, někdy je problém vysvětlit podnapilým tanečníkům, že tu ruku nenarovnám. Proto raději tancuji jen s úplně střízlivými tanečníky, no a ti zase už nechtějí tancovat se mnou. Proč netancuji se svým manželem? Protože na podiu hraje na basu.

Máte úžasný náhled na svět, ba až nadhled… Kdy Vás napadlo o tom všem napsat knihu?
Už v nemocnici. Měla jsem zkrátka pocit, že bych tu světu měla něco zanechat. Kdyby to se mnou náhodou dopadlo špatně.

To je teda maximálně odvážné! Soudě dle neskutečného literárního talentu, mistrného slova a vytříbeného vtipu, tipuju, že jste ve škole měla hodně ráda češtinu a sloh? Nebo to byl přírodopis?
Děkuji za kompliment. Češtinu jsem slohem zachraňovala. Víte, co to dá za práci, vymyslet synonymum na slovo, o kterém nevím, jak se píše? Mám pocit, že jsem dyslektik. Y a I mi nic neříká, S a Z rovněž. Přírodopis, jsem měla ráda, byl to jediný předmět, při kterém jsem si nečetla, pod lavicí.

Vystudovala jste školu, která je dnes možná už zrušená, specializaci na drůbež. Při čtení knihy jsem měla pocit, že to je opravdu jako z románu, (nebo něco tak vzácného jako jsou Holky z porcelánu), ale pak jsem přemýšlela. Víte něco o Vašich bývalých spolužačkách, kde našly uplatnění a jaké jsou jejich osudy?
Pravdou je, že nikdo z mých spolužáků a spolužaček nepracuje v zemědělství. Škola jako drůbežářská už neexistuje. Je nás málo zemědělců. A nemáme to lehké. Přesto si hezčí život neumím představit. Rozhodně to není stereotyp. Na jaře se rodí jehňata. Není nad to stát ve 4 hodiny ráno s rukama zamazanýma od placenty nad čerstvými dvojčaty. Pak jít pomoct další rodičce, mezitím nakrmit z flašky mrňouse, co má jeho máma málo mléka, podržet ovce prvničky, aby daly svým dětem pít a pak ve 4 hodiny odpoledne zjistit, že mám na sobě ještě noční košili. Optimisticky jsem si ji nechala, s tím, že se vrátím do postele. Jakmile odrodí ovce začnou se rozsypávat kozy a pak dělám sýr. Léto je ve znamení sena a pohledů na oblohu. „Bude pršet?“ Podzim by mohl být klidnější, kdyby nebylo zimy. Je třeba udělat dřevo. Mezitím se sem tam narodí nějaké hříbě. A taky se musí provětrat koně. A to jsou borci, co ještě zvládnou zahradu. Já měním sýr za zeleninu. Na výměnný systém nedám dopustit.

Kdybyste se měla rozhodnout ve svém mladém životě, ta holka, co miluje kluky s kytarou a teprve hledá vlastní sebevědomí, udělala byste v tomhle ranném rozpuku ve svém životě něco jinak?
Nic bych neměnila. A v dnešní době bych možná ani mladá být nechtěla, nemají to jednoduché dnešní děti. Mám pocit, že my byli šťastnější. My neměli deprese, my měli nadšení.

Vydržela Vám láska k farmářům a farmaření dodnes?
Ano vydržela i přes Evropskou unii, která nás nutí dávat kozám a ovcím do uší známky. Každou kozu musíme mít označenou a informovat o ni ústřední evidenci ovcí a koz. Nutí nás síct druhou seč. Druhá tráva má smysl na Hané. Tam má čas vyrůst. U nás na horách máme otavu jako sloupy elektrického vedení, né tak vysokou, ale tak daleko od sebe. To potom není sklizeň sena, ale plýtvání naftou. Vzhledem k tomu, že jsme ekologické hospodářství, je to dost divné.

Co děláte dnes, jak nemoc změnila Váš postoj k životu? Něco jste ve svém životě změnila, odstřihla nebo naopak rozvinula?
Dělám pořád to samé, jen jsem více opatrná, spíš bych řekla zbabělá, nevím, jestli je to věkem, opotřebováním, nebo nemocí. Vyměnila jsem velká zvířata za malá, koně mám pořád ráda, ale dávám sakra pozor na jakého a za jakých okolností si sednu. Doby divokého cválání a pocitu, že mně se nemůže nic stát jsou nenávratně pryč. Dávám na sebe velký pozor a pak se trapně zmrzačím uklouznutím na kozím bobku. Pořád se učím žít ze dne na den, pořád to neumím. Minulost je pryč, nejde změnit. Budoucnost je daleko. Plánovat můžete, co chcete, ten nahoře z toho má akorát srandu.

To je pravda. Co Vaše děti, už se zdá, že z nich budou farmáři?
A jsme zase u toho plánování. Čas ukáže. A já děkuji za rozhovor a přeji všem čtenářkám, aby jim všechny jejich plány vyšly. A hlavně přeju hodně zdraví, málo kluzkých kozích bobků a vůbec, ať to špatné odchází a to dobré přichází…

Foto zdroj: archív Kamily Novákové