Jak se cítí ženy po porodu?
V době, kdy většina žen rodí ve velkých porodnicích (a s nejrůznějšími, většinou ne nutnými lékařskými zásahy), narůstá i počet případů poporodního blues a laktační psychózy.
Ale i po přirozeném porodu doma, je-li čerstvá matka ponechána celé dny sama (se svým neustále se měnícím tělem a děťátkem a často i strachem, jestli je vše v pořádku), může nastat malér. Zvláště ve společnosti, která se cele soustřeďuje na porod, ale období po něm ponechává bez povšimnutí, se nezkušené a rodinou (a společností) nepodporované matky ocitnou, naprosto nepoučeny, samy se svými nejistotami a obavami.
Zatímco v domorodých kulturách je role čerstvé maminky jednoznačně dána, a rodina i příbuzní hrají své (pro zdravý vývoj děťátka, ale i matky nezbytné) role, u nás (na Západě) je porod cele v rukou systému, ale po porodu je čerstvá maminka ponechána svému osudu. Přičemž právě ony domorodé společnosti velmi době věděly a vědí, že tak jako vývoj dítěte v děloze trvá devět měsíců, dalších devět měsíců je třeba, jak pro dítě, tak ale i pro matku samotnou, aby se (hormonálně, tělesně i psychicky) z tak převratných událostí, jakými jsou těhotenství a porod, „vzpamatovala“.
Bulharská a evropská spisovatelka a psychoanalytička Julie Kristeva si také uvědomila, že
„v naší sekulární, nenáboženské civilizaci neexistuje absolutně žádné pojetí mateřství. Když porodíte dítě, víte, že máte jít do drogerie, do lékárny a k doktorovi, ale jinak nemáte žádnou představu o tom, co jako matka umíte, co zažíváte. A tak si namícháte svůj vlastní salát – a jste s tím úplně sama.“
Už se o tom, konečně, začíná psát a hovořit i u nás. „Člověk si u toho mne ruce, že se má na co těšit. Na tu nejkrásnější věc v životě ženy, mateřství. Jenže na ulicích a v MHD se jaksi nelze vyhnout trapným scénám, kde figurují ztrhaně působící matky-štěkny, komandující své nespolupracující ratolesti,“ napsala Linda Kholová, a citovala britskou spisovatelku Rachel Cuskovou, která v knize A Life’ s Work: On Becoming Mother vylíčila, jak ji hormonální bouře provázející těhotenství a dobu půl roku po porodu den po dni měnila.
Uvedla, že se po narození své dcerky chvílemi cítila, jako by začínala šílet, přiznala že jí jednou dítě kvůli nepozornosti spadlo a uhodilo se do hlavičky…“ Recenzentky se zhrozily. Neodsuzovaly samotnou knihu, ale spíš její autorku, a neodsuzovaly ji jako novinářky, nýbrž jako matky. Psaly, že myslí jen na sebe, že se ke své dceři chová jako k domácímu zvířeti, že trpí poporodní depresí, je sobecká, nezodpovědná a příliš intelektuální. „Pozastavovaly se i nad délkou mých vět v knize. Jak můžu být řádná matka, když mám čas psát tak dlouhé a složité věty? Další recenzent doporučoval, aby se kniha nedostala do rukou žádné těhotné ženě. Byla jsem všude citovaná jako někdo, kdo vyslovil nevyslovitelné: že je možné, aby žena neměla ráda vlastní děti nebo litovala, že je přivedla na svět,“ napsala Cusková po vydání knihy do listu The Guardian o tom, jak byla na dně.
Ve víkendové příloze Lidových novin vyšel i článek nazvaný „Šílená z mateřství“, uvedený výrokem jedné takové postižené maminky: „Chcete miminko? Takový ten růžolící, usměvavý broukající si uzlíček štěstí? Jen si ho pořiďte. Ale vezměte na vědomí, že domů si místo něj můžete přinést živou sirénu, která vás na několik měsíců nenechá vyspat a váš navyklý režim přetaví během několika dní v mateřské peklo. Jako se to stalo mně.“
Ponechme stranou příčiny takovýchto ne normálních stavů (nejen podle mne jsou to právě odcizené prostředí porodnic a zbytečné, rutinně vnucované medicínské zásahy do přirozeného rytmu porodu, které jsou příčinou násilného přerušení všech tak složitých a na sebe navazujících hormonálních procesů v těle rodičky, a tedy většiny následných potíží): měl by nás zaujmout fakt, že právě ony „primitivní“ domorodé společnosti termíny jako laktační blues nebo poporodní deprese vůbec neznají.
Kdy už i českým ženám dojde, že porod není něco, co zařídí porodník, ale šance zrodit se v Ženu? Že miminko má důvod k pláči, třeba protože ho matka nechtěla, a vadí jí, že jí „narušilo navyklý režim“? Že je to právě odcizené prostředí nemocnic, pardon, porodnic, které uvrhne psychiku rodičky do zmatku a nejistoty (a porod se, jako u samice každého savce, jenž se lekne či je pozorována, přeruší)? Jak to, že naprostá většina českých žen neustále a slepě důvěřuje na zisku závislým porodníkům a anesteziologům, a ne svým tělům a přírodě? A ještě jinak: co kdyby opravdu všechny následné tělesné i psychické potíže rodiček byly způsobeny prostě jen rutinní a ženám vnucovanou medikalizací a „odženštěním“ porodů?
„Kupodivu je stále pohodlným mýtem představa, že doma rodí jen šílené egoistky, ochotné pro své představy o porodu ohrozit dítě i sebe,“ napsala Jana Doležalová (Reflex 45/08), a vyvrací i mýtus „nečekaných“ komplikací, kterými ohánějí lékaři. „Zprávy srovnávající statistiky porodů zdravých matek rodících v porodnicích a mimo ně prokázaly, že u předem vybraných zdravých žen rodících doma dochází k méně lékařským zásahům a narušování porodu než v porodnici. Pro zdravé matky jsou porody doma za asistence odborného zdravotníka dokonce bezpečnější.“
A jak je to s tím jediným statistickým údajem, kterým se čeští porodníci neustále ohánějí, tedy úmrtností novorozenců? Je to statistický podvod. Čeští porodníci si upravují údaje tak, že prostě neuvádějí „lékařsky“ doporučované a vyvolané potraty. Zatímco v jiných evropských zemích je takto vyvolaných potratů jen jedno procento, v České republice je to procent osmnáct!!! Rozumíte? Čeští porodníci těmto dětem (a jejich matkám) nedají šanci narodit se (porodit), aby jim případné potíže či dokonce úmrtí neohrozily mýticky nízké a jimi tak glorifikované statistické číslo úmrtnosti.
Proto také jsou v naší společnosti situace, kdy mají některé matky tři dny po porodu pocit zbytečnosti, všechno jim přerůstá přes hlavu, a bezmocně pláčí, vnímány porodníky, a následně i zmanipulovanou veřejností, jako něco samozřejmého, co k porodu, tak jako usedavý pláč novorozence a plácnutí po zadečku, patří. Společným jmenovatelem těchto stavů (poporodních depresí, PPD) je také, podle Elisabeth Geiselové (Slzy po porodu), určitá forma deficitu lásky a hormonální nerovnováha, všechno ale začíná v neinformovanosti žen, a v systému, který na psychiku rodičky nebere zřetel.
Těhotné ženy se svými partnery navštěvují kurzy předporodní přípravy, ale poporodním obdobím se už nikdo (kromě porodní asistentky, která zkontroluje, jestli matka kojí a dítě přibývá) nezabývá.
Je nejvyšší čas uvědomit si, že čas po porodu je pro čerstvou maminku právě tak důležitý jako pro novorozence. Naivní lehkovážnost, s jakou lékaři a systém jako takový po všech těch povinných prohlídkách a zásazích najednou rodičku z hodiny na hodinu totálně opustí a ponechají samotnou, je alarmující. Je nejvyšší čas, aby si maminky, ale i ti zodpovědní na všech úrovních, pomalu začali uvědomovat, že právě tak jako těhotenství nebo porod sám, velmi důležitý a zároveň křehký je i čas po porodu.
Zdroj: www.respektkporodu.cz – Vlasta Marek
9.6.2009 12:00| autor: Redakce
