Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern – část třináctá
Deník těhotné Mony Stern pokračuje!
Třetí trimestr:
Pondělí: Jak kočička kupovala komodu a pejsek ji pak krásně složil
Ráno jsem prodýchala všechny čakry, na které jsem si vzpomněla, a taky se domluvila s kamarádkou Pavlou, že vyrazíme nakupovat. Už je mi totiž zcela jasné, že chtě – nechtě během měsíce porodím a že za mě zkrátka nikdo výbavu pro mimino nenachystá. Připadám si jako agentka FBI, jsem chladnokrevně klidná, jen mě mrzí, že si toho nikdo nevšiml. Hlavně můj manžel Kristián má úplně jiný názor a jeho pohledy jednoznačně naznačují, že jsem hysterka, která přípravy na mimino zbytečně nafukuje.
Komentář táty Kristiána: Zdá se, že onen „jiný stav“ je jiný se vším všudy. A čím víc se blíží vyvrcholení (porod), tím je jinější. Z hlediska pozorovatele: pokud bych ho měl přirovnat ke světové straně, pak by šlo o „jižní stav“. Čím jižněji, tím méně zábran, tím více emocí a iracionality. Řekl bych, že je Mona v „jihovýchodním“ stavu.
A už je to tady: těsně před odchodem na nákup jsem z posledního pohledu Kristiána jednoznačně vyčetla, že bych měla vyhledat odborníka, nejlépe psychiatra, který by to se mnou do porodu a během šestinedělí nějak doklepal, Kristián by zatím mohl tuto inkriminovanou dobu přečkat v hustých kanadských lesích se spřátelenými bobryněmi nebo popřípadě v nějakém blízkém dobře zásobeném baru bez telefonního signálu.
Komentář táty Kristiána: Tak jsem to nemyslel. Prostě jen hledám řešení.
Je mi to líto a radši vyrážím koupit komodu, od které se odpíchnu. Mám to skvěle naplánované: když už bude v pokoji stát komoda na věci na mimino, nebudu moct nadále odkládat třídění malinkatých, roztomilých a většinou růžových oblečků od nejvěrnějších kamarádek a následně jejich praní a žehlení.
Komentář táty Kristiána: Mona se zkrátka jednoho večera dala do žehlení a doprovodila to slovy: „Tohle jsem ještě nikdy nedělala“. Pak asi hodinu zachmuřeně žehlila a od té doby tam to prkno stojí jako němá koza. Mona teď říkává: „Mám toho moc, například žehlení.“
Pavla má nové auto, což mě stresuje. Už dopředu se bojím, že jí ho škrábneme, až budeme komodu nakládat. Opět další důkaz, jak jsme my těhotné zbytečně přecitlivělé. Nahlas své obavy během cesty do nákupního centra radši neříkám, snažím se kamarádku alespoň bezchybně navigovat, což nakonec taky nezvládám. Pavla kvůli mně bloudí, v tom příšerném vedru, tajně se modlím, aby nebourala.
Komentář táty Kristiána: My už auto v opravně máme.
Konečně na místě. Bohužel nás jsou tady stovky, nechápu, proč ty lidi radši neleží u vody! Rveme se o vozík a vyrážíme, snažíme se co nejrychleji najít komodu, která by byla ideální, proplétáme se mezi davy, funím, připadám si strašně nemotorná, neatraktivní, ta čiperka v břiše mi nejdřív umně tlačí na močový měchýř a pak mě kope neustále do jednoho bodu v podbřišku, takže mám chvíli pocit, že začínám rodit… Pavla navíc dělá, že vůbec nic nepotřebuje a že jsme tady vyloženě jen a jen kvůli té mé komodě… A už ji hladím, je červená, bytelná a hlavně těžká. Ale nakonec jsme to dokázaly! Narvaly jsme s Pavlou tu červenou nádheru nejdřív do nákupního vozíku a pak i do Pavlina nového fára bez jediného škrábnutí.
Doma mě už čeká Kristián i se šroubovákem. Naše manželství zažívá další zkoušku: můj choť totiž musí podle návodu komodu složit. Po chvíli se jasně ukazuje, že instrukce nejsou úplně perfektní, Kristián mi vítězoslavně oznamuje, že už ve druhém bodě mají chybu!
Komentář táty Kristiána: Tuhle větu by si měla dát Ikea do erbu: „Ti, kteří mají v návodech vždy chybu.“ Zazněla takřka tolikrát, kolik Ikea vytvořila návodů. Zkušení skladači říkají: „Ale kdepak, mají to dobře. Jen jste si to špatně přečetli. Jestli chcete, já k vám přijedu a složím to!“ Chtěj se prostě vytahovat. Já jsem skládal věci z Ikey tak pětkrát a chybu jsem včetně té poslední objevil dvakrát. Chybu potvrzenou zkušenými skladači!
O co víc se snažím Kristiánovi pomáhat, o to víc je nevrlejší. Po chvíli to vzdávám, nechci se ještě před porodem rozvádět. Kristián působí se šroubovákem a se zpoceným čelem zoufale. Teď jsou jeho kradmé pohledy navíc obohacené o to, že jsem mu zkazila život a že se kvůli mým rozmarům cítí přinejmenším jako burlak na Volze, loutka, mrtvola, otrok, který trpí, protože právě ztrácí to nejcennější: vlastní svobodu! Zatímco ta moje je už dávno v nedohlednu!
Komentář táty Kristiána: Tak to není. Žádná svoboda neexistuje, a pokud ano, Mona ji právě získává, ne ztrácí. Prostě si přeju, aby si Mona těhotenství užila, ne aby ji honili démoni možných katastrofických variant budoucnosti. Rodit děti je úděl ženy, je to prostě tak. Chápu, je to zvláštní, obrátit se jednoho dne naruby, ale s tím se nedá nic dělat. Nezbývá, než to přetavit v radost.
Komoda už majestátně stojí v pokoji a čeká…
Ze středy na čtvrtek: Ranní blues
Další bezesná noc! Nemůžu spát, ačkoliv cítím šílenou únavu. Budík potikává, ptáci cvrlikají, začínám z toho magořit. Najednou ta holčičí v mém břiše buší pěstičkami a pokopává nožičkami do mého zatím nepopraskaného břicha. Hladím si místa, do kterých se to děcko nekompromisně strefuje a najednou k tomu ještě nenarozenému miminku cítím tak velikou lásku, až se jí leknu. „Aninko, mám tě ráda jako sůl,“ šeptám do ranního šera a konečně spokojeně usínám.
Komentář táty Kristiána: Dyť já vás mám rád obě. Máte křídla jako andělé, křídla jako motýli, křídla jako ptáci, jako sůl.
