Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern – část šestá
Deník těhotné Mony Stern pokračuje!
Druhý trimestr:
Pátek (odpoledne): Cesta k Hradu a prvnímu kopu
Procházím se s kamarády Prahou a je nám fajn. Bára a její přítel Francisco přijeli z New Yorku a přivezli s sebou slunečné počasí. Jsem jim za to moc vděčná, hned na letišti jsem je taky důstojně přivítala: chlebem, solí a rostoucím břichem! Dnes se mi to všechno jeví v těch nejrůžovějších barvách, být na začátku šestého měsíce je prostě super. Zrovna se procházíme po Karlově mostě a už potřetí zakopávám, protože přes raketově rostoucí břicho toho vidím míň a míň. Občas si teď myslívám, že nevidět, může být vlastně i lepší.
Komentář táty Kristiána: Rostoucí břicho, to znám z vlastní zkušenosti. Špičky bot jsem viděl bez předklonu naposledy někdy před pěti lety. Jestli je to lepší nebo horší, těžko říct. Fakt je, že ušetřím za obutí.
Když se pak škrábeme po schodech k Hradu, vzduch je zřetelně cítit jarem a já funím jak lokomotiva. Nejsem ale jediná, mí kamarádi jsou na tom podobně, což mě ovšem vůbec neuklidňuje, protože jsem ještě před pár měsíci měla fyzičku jako Emil Zátopek. A pak se to stalo, na posledním schodku mě dítě poprvé pořádně koplo v břiše a do břicha! Byl to dokonalý kop! Ne jako před tím, kdy se spíš jednalo o jakési šimro-kopání. Děcko v mém břiše usilovně dál kope a mně je líto, že si toho nikdo nevšímá.
Komentář táty Kristiána: Večer jsem pak Moně sahal na břicho, jestli Santana opravdu kope. Nevím, jak to popsat, bylo to něco jako tlukot srdce. Což mě přivádí k překvapivému zjištění, že těhotná žena má dvě tlukoucí srdce.
Rozhodla jsem se mé kamarády, kteří se stejně kochali pohledem na jarní Prahu, novinkou neobtěžovat. Zároveň jsem potřebovala tomu miminu v břiše nenápadně říct, že jsme už u posvátného místa. „Santano, jsme kousek od Hradu a je to tady strašně pěkně osvětlený,“ šeptám na půl pusy směrem k břichu.
Komentář táty Kristiána: Tohle je velká záhada. Vidí dítě před narozením očima matky? Funguje tam něco jako přenos myšlenek? Dvojjediné zrcadlo? Je tabule popsána ještě předtím, než se jí dotkne křída?
„Není ti špatně? Jsi nějaká bledá a připadá mi, že ti cuká levý koutek,“ dívá se na mě ustaraně kamarád Radim. Já se jen usmívám a vrtím hlavou. Santana znovu hurónsky kope, já dělám, že si zavazuju tkaničku a nenápadně mu nebo jí šeptám: „Santano, ty jedno děcko čiperný, moc se na tebe těším!“
Komentář táty Kristiána: Natočil někdy někdo film, který odráží v reálném čase devět měsíců, a pak se pustí zrychleně tak, aby trval 10 minut? Někde jsem četl, jak odlišné je u zvířat vnímání času, souvisí to prý s rychlostí tlukotu srdce. Čím pomaleji tepe, tím rychlejší je vnímání času. Například slon prý vidí mraky líně plynoucí po obloze jako dravou řeku, kdežto třeba ještěrka vnímá naši ruku, která ji chce chytit, jako ve zpomaleném filmu.
Pondělí (večer): Akrobat, jakého svět ještě neviděl
Mám teď v poslední době nejradši chvíle těsně před tím, než usnu. Ležím si na zádech a hladím břicho i s miminem. Nic, vůbec nic, ani kopík, ani pohyb. Břicho mlčí a já vyčkávám. Asi po pěti minutách ale najednou začíná pěkná mela: jeden něžný kop, druhý větší, potom pociťuju jakousi podivnou otočku, vlnu, kotrmelec, přeskok, další otočka, kotoul vpřed a vzad, pak cosi jako dvojitý přemet a rychlé salto, které vyúsťuje v kop agresivnějšího typu.
Komentář táty Kristiána: Jak asi vnímá čas dítě zapouzdřené placentou ve vesmíru matčina břicha? Co když je oněch devět neviditelných měsíců delších než tisíc let tady?
Jsem na to děcko pyšná, v duchu mu za celou sestavu tleskám a konečně klidně usínám.
7.4.2009 12:00| autor: Mona Stern
