Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern – část sedmá
Deník těhotné Mony Stern pokračuje!
Druhý trimestr:
Čtvrtek: Ultrazvuk s odpovědí
Sakra! Nemáme, kde zaparkovat. Přitom za deset minut bych už měla být na velkém ultrazvuku. Dneska se dozvíme, jestli budeme mít kluka, nebo holku. Všichni nám předpovídají kluka, dokonce i ta paní v tramvaji číslo 11, co mě jako první za mou těhotenskou kariéru pustila sednout.
Komentář táty Kristiána: Pro kluka jsem vybral jméno Jonáš a dopodrobna nastudoval jeho biblický příběh. Když jsem se pak dozvěděl, že stejné jméno už dal svému synovi můj kamarád z dětství, dnes úspěšný režisér Jan Hřebejk, trochu jsem ochladl. Pak jsem si ale řekl: „No a?“ Bude to Jonáš, jo, náš Jonáš a my budeme jeho tingltangl.
Konečně volné parkovací místo, spíš tedy místečko, do kterého se snažím vměstnat naši stříbrnou majestátní Auroru. Manžel Kristián chápe vážnost situace, vylézá z auta a snaží se mi ukazovat. Je to pak téměř vždycky ještě horší. Zaparkováno. Se štěstím.
Komentář táty Kristiána: Při parkování ukazuji rád, ale dodnes jsme v tomto ohledu nenašli s Monou společnou řeč. Už se většinou spokojím s tím, že jen tak mávám a naznačuji kroucení volantem, lhostejno na jakou stranu. Mona je spokojená, že spolupracuji, a stejně si to nakonec vykroutí, jak chce.
Chce se mi plakat. Chtěla jsem do porodnice na kontrolu, kde se možná dozvíme pohlaví dítěte, přijít včas, neuhoněná, jít zkrátka k té budově pomalu jako pyšná prvorodička, uvědomovat si každý krok, strom, pejskaře. Nechat si vrýt ten okamžik, než se dozvím tak zásadní informaci, do každého póru Mony. Doprčic, zas to nevyšlo, protože dostat Kristiána včas z domu je prostě problém.
Komentář táty Kristiána: Tenhle zvyk mám od doby, kdy jsem začal coby školák chodit na hodiny klavíru. Ty nejlepší melodie mě napadaly vždy až tehdy, kdy jsem věděl, že jestli nevypadnu hned, určitě přijdu pozdě. V tomhle „časoprostoru navíc“ se rodily mé nejlepší skladby, které jsem později zúročil v úspěšném kabaretu Jitro modré slonice. Lepší přijít o pět minut později, než o půlhodiny dříve.
Zaháním myšlenky, jak to bude vypadat, když jednou začnu rodit a Kristián si bude pomalu obouvat boty, pak si ještě skočí něco zkontrolovat na internetu… Přicházíme k recepci ultrazvuku, hlásím jméno a dozvídám se, že mají tak dvacet minut skluz. „Já ti říkal, že to stihneš s přehledem,“ neodpustí si Kristián.
Komentář táty Kristiána: Dyť to řikám, čas je pružný.
Neříkám nic. Sedíme na chodbě před dveřmi číslo jedna, kam nás mají zavolat. Asi po pěti minutách čekání Kristián prohlásí, že si musí odskočit na záchod. Trnu, protože si s sebou bere mobil, což znamená, že při vykonávání potřeby bude zároveň hrát nějakou hru. Po pěti minutách Kristián nikde, jsem nervózní, ze svátečního okamžiku nezůstalo nic. Deset minut. Otevírají se dveře s číslem tři a překvapivě z nich slyším svoje jméno. Kristián nikde.
Komentář táty Kristiána: Na chodbě jsem potkal jednoho stařičkého doktora, který si mě zálibně prohlížel od hlavy k patě. „To bude tak 197 centimetrů, že?“ Než mi došlo, že mluví o mé výšce, vylezlo z něj, že sbírá kostry. Slíbil jsem mu tedy, že budu uvažovat o tom, že svůj skelet daruji jeho potomkům.
Zvedám se a volám na unavenou blondýnu ve dveřích, že už jdu, jen se zastavím pro otce dítěte na záchod. Blondýna se na mě zpruzele podívá a zaleze. Běžím pro Kristiána: „Už jsem na řadě!“ Odpovídá mi překotné šustění papíru a pak slyším spláchnutí.
Komentář táty Kristiána: Seděl jsem tam, kam chodím nejraději, a hrál na mobilu backgammon.
Vletím zcela nedůstojně do dveří číslo tři a nechávám je otevřené. Kristián dobíhá deset sekund po mně. Blonďatá doktorka působí dojmem, že toho má dneska moc. Snažím se v obyčejné realitě o filmový střih! Je to téměř nemožné, protože slyším, jak se Kristián pokouší tajně zapnout foťák.
Komentář táty Kristiána: Tajně jsem vyfotil asi deset snímků!
Klidně dýchám, doktorka přejíždí přístrojem po mém břiše, děcko se konečně objevuje na obrazovce. Hrozně bych mu chtěla nahlas říct: „Ahoj děcko naše, ahoj Santano,“ ale netroufám si. Blondýna diktuje nějaké údaje asistentce, nerozumím téměř ničemu. Pak se dozvídáme, že je vše OK, mimino váží 573 gramů, přepočítávám si to na dvě velká másla a ještě kus. Najednou se Santana otáčí zády, protože se doktorka snaží pořídit nám fotku na památku. „Promiňte, budete kluk, nebo holka,“ dodala jsem si odvahu a ptám se blondýnky. „Fakt to chcete vědět?“ „Ano,“ odpovídáme s Kristiánem jako jeden muž. Doktorka udělá záměrně dlouhou pauzu, konečně si nás může dostatečně vychutnat.
Komentář táty Kristiána: I vyšel Jonáš z města Ninive a udělal si boudu, seděl pod ní ve stínu, aby viděl, co s městem bude.
„Co myslíte,“ ptá se. „Já mám pocit, že by to mohl být kluk,“ odpovídám srdnatě a Kristián do toho taky pokyvuje hlavičkou. Doktorka opět dlouze mlčí a pak divadelním hlasem pronese: „Máte holku!“ Pak se začneme s Kristiánem oba smát. Nejdřív potichu a nakonec nahlas. „Holky těžší to maj,“ prozpěvuji si. Vyházíme rozradostněni s Kristiánem z ordinace a máváme.
Komentář táty Kristiána: Odpočívej Jonáši ve stínu boudy, tvůj čas ještě přijde. Na scénu přichází Anna. Náš projekt, průblesku jasnozřivosti nazvaný Santana, najednou dostává smysl. Santana, Santa Anna. Annakvítek. Jméno, které zní stejně tam i zpátky. Anna. Ano, Anno, všechno do sebe zapadá.
24.4.2009 12:00| autor: Mona Stern
