Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern – část osmnáctá

Třetí trimestr:

Čtvrtek 16:30 hodin: Mimino na spadnutí

Já rodím!!! Chce se mi křičet v porodní kójce, ve které jsem se i s manželem Kristiánem na pár hodin zabydlela. Pak se ale rozhodnu radši šetřit síly. Porodník Bedřich Ká i hrstka porodních asistentek, ti všichni vidí hlavičku miminka. Kristián cudně stojící ode mě naboku vpravo musí taky alespoň zahlédnout kousek hlavy toho našeho děcka.

Má vlásky? Já sice hlavičku nevidím, ale zato ji pořádně pociťuju. Chystám se s kontrakcí zatlačit. „Teď ještě netlačte, nechte miminu pár vteřin, aby se úplně přesně nasměrovalo, je to těžké, ale vydržte to,“ dává mi instrukce Bedřich Ká. Slovo: těžké je naprosto neadekvátní, spíš se hodí: nemožné! Dokážu to. Netlačím! Ani za nic! Přichází další kontrakce, je mi jasné, že EPIDURÁL už dávno vyprchal. „Teď. Tlačte,“ zní hlas Bedřich Ká odkudsi zdálky, asi Afrika.

Komentář táty Kristiána: Držel jsem Moně ruku a koukal jí do očí. Myslel jsem taky na to, jak mě strašili, že tatínkové při porodech omdlévají. Bylo by trapné, kdybych teď omdlel a třeba Monu zalehl. Ale žádné drama se zatím nekonalo. Mona supěla, doktor jí radil, co má dělat.

Čtvrtek 16:35 hodin: Technický zápis z porodu

Technicky vzato se děje toto: přichází kontrakce a s ní bolest, Bedřich Ká pokládá ruku kamsi dolů na mé břicho, jedná se o místo, do kterého mám tlačit, drtím Kristiánovi ruku, Kristián neomdlívá, je to dobrý, soustředím se, zaměřuji svou džípíeskou doporučený bod Bedřichem Ká, správně dýchám jako na hodinách zpěvu, tlačím, do předem určeného místa, slyším, jak Bedřich Ká říká: výborně! V průběhu kontrakce tuto činnost realizuji třikrát, pak chviličku klid.

Komentář táty Kristiána: Měl jsem pocit, že je před námi ještě dlouhá cesta, že tady tahle budeme stát a ležet několik hodin. Něco jako čekání na tramvaj do stanice budoucnost, která se jmenuje Anna. Šlo to ale ráz na ráz.

Přichází druhá kontrakce, přináší s sebou bolest, o které se nedá mluvit, ani psát, drtím, Kristiánovi ruku, Kristián neomdlívá, je to dobrý, soustředím se, zaměřuji svou džípíeskou doporučený bod Bedřichem Ká, správně dýchám jako na hodinách zpěvu, tlačím, do předem určeného místa, slyším, jak Bedřich Ká říká: jo!, v průběhu kontrakce tuto činnost realizuji třikrát, pak chviličku klid.

Komentář táty Kristiána: Mona se před porodem domluvila s porodníkem takto:„Jako herečka, jsem na režiséry zvyklá. Prostě mi říkejte, co mám dělat a já to udělám.“ Tak nějak se to děje, ale Mona už ví, že tohle je něco jiného než trdlování po jevišti.

Přichází třetí kontrakce, přináší s sebou bolest tak silnou, že by se dala krájet, drtím, Kristiánovi ruku, už ani nekontroluji, jestli Kristián náhodou neomdlel, soustředím se, zaměřuji svou džípíeskou doporučený bod Bedřichem Ká, správně dýchám jako na hodinách zpěvu, hlavou mi běží, že na divadle má dobrý gag tři fáze, najednou pociťuju něco jako: cvak, přepnula jsem na úplně neznámý program pro přeživší, Mona se dostala kamsi za jakousi hranici bolesti, vědomí, Mona je v říši za zrcadlem, Mona je za hranicí Mony, sice to tam nezná, ale je tam, Mona sama před Monou, Mona je Monou, tlačím jako lev, do předem určeného místa, jednou, podruhé a najednou cítím, že mám sílu jako oceán, potřetí…

Komentář táty Kristiána: Práh bolesti. Existuje něco jako práh bolesti, který když překročíme, budeme osvíceni. Pěkně je to popsáno v knize Program pro přeživší, nebo ve filmu Mučeníci. V Moniných očích vidím ten práh bolesti. Teď. Teď je na něm a jde dál. Tahle bolest je daň, kterou je třeba zaplatit. Daň za výsadu rodit.

Čtvrtek 16:41 hodin: Na scénu přichází Anna

…šumění, pak dlouhé ticho, které prořízne hlas Bedřicha Ká: „Má omotanou pupeční šňůru kolem krku!“

Komentář táty Kristiána: Tohle byla nejděsivější část toho všeho. Když byla Mona už hodně těhotná, půjčil jsem si kompletní sadu filmů Vetřelec. Ten záběr chapadla, jak se omotává oběti kolem krku. Přesně tak, jak jsem to viděl teď.

Než se začnu bát, slyším ve vzduchu jakési zasvištění.

Komentář táty Kristiána: Doktor je ale kouzelník, stejně hbitým pohybem, jakým vyňal dítě z lůna, ho zbavil toho chapadla, které se mu omotávalo kolem krku. Jako když někomu vytáhnete z ucha kartu. Simsalabim a chapadlo je pryč. Dítě je tady. Svobodné.

„Už je to v pořádku,“ hlásí porodník. Na scénu přichází Anna…

Komentář táty Kristiána: Dítě je tu a není nikomu podobné. Chvíli je ticho, mrazivé ticho po té hrůze s pupeční šňůrou. Pak řídne a začíná se uvolňovat. Přichází čirá radost. Právě jsme se stali svědky zázraku. Toho největšího. Zázraku, který dokazuje, že existuje bůh. Tak pádného a mocného důkazu, že jiného není potřeba.

Aninka je poprvé na světě a křičí. A je to jak o život. Otevřu oči, abych mohla plakat. Štěstím. Dávají mi Aničku do náruče. Pořád křičí, zpívá pusou Micka Jaggera. Osobně ho ale neznám. Dívám se Anince poprvé do očí a konečně si připadám celá.

Komentář táty Kristiána: Foťte! Foťte! Volá na mě sestra. Vida, málem bych zapomněl.