Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern – část dvanáctá

Sobota: Jak se pere Mona

Dnes to na mě padlo: všechny nespravedlnosti světa a nejistota a strach z porodu. Navíc ve 34. týdnu těhotenství nemám ještě nachystanou výbavičku pro mimino, nezařídila jsem si kočárek, neobstarala kojící podprsenky, postýlku mám, ale 230 km od místa bydliště, nevlastním ani vhodnou tašku do porodnice, dokonce postrádám i komodu nebo jakýkoliv úložný prostor na pidi oblečky pro děcko, nevyznám se v přebalovacích pultech, chybí mi župan a dokonce i pohodlná obuv do porodnice. Taky mám mezery v tom, jak správně dýchat při porodu, dosud jsem si nenapsala porodní plán a zatím jsem ani nefixla, jak se měří kontrakce.

Pere se ve mně několik Mon. První je bezradná, rozechvělá, taky nejistá z toho, že neví, kde a jak s přípravami na mimino začít. Druhá je pověrčivá a radši odkládá právě z pověrčivosti přípravy na poslední chvíli. Třetí je bohém, taky trošku namyšlená a z toho možná pramení, že pro zachování pocitu svobody se ještě alespoň chvíli místo žehlení košilek budu radši poflakovat po kavárnách, čichat nezodpovědně cigaretový kouř, posrkávat střik z bílého vína a klábosit o divadle, médiích a smrti Michaela Jacksona. To všechno samozřejmě s výčitkami svědomí, protože ještě nemám nachystanou výbavičku pro mimino, nezařídila jsem si kočárek, neobstarala kojící podprsenky…

Čtvrtá Mona nesnáší žehlení a nekonečné seriály běžící v televizi, při kterých většina žen pokorně žehlí. Pátá Mona doslova nenávidí pokorné ženy u žehlicích prken. Šestá Mona by ráda cestovala, opila a stala se kosmonautkou, nebo přinejmenším hrála v nové Bondovce.

Z toho všeho mi samozřejmě v hlavě neustále běží film s titulkem: Špatná matka ještě než stačila porodit. Ale ani to mi nestačí, odpoledne se scházím s Barunkou, která je asi o pět týdnů těhotnější, než jsem já a začala s pořizováním výbava o třicet týdnů dřív než já. Už jí chybí jenom kojící polštář, protože ten s beruškami zatím nikde nesehnala. Vždycky když se spolu sejdeme a oznámí mně, že sehnala například skvělé plavečky pro zatím nenarozené miminko, chce se mi plakat. Pak se ale tomu nakonec s Barunkou zasmějeme. Ona je prostě kamarádka, trpělivě mi vysvětluje, že jsme každá jiná, ona je přece přehnaně pořádná… A já? Tady končí veškerá sranda. Chytám se stébla, Barunka mi totiž nabízí zlatý kočárek, který jí kdysi slíbila kamarádka. Líbám jí ruce, i když vím, že na něj budou lítat houfy mušek.

Zase to na mě padá. Nemám nachystanou výbavu, mimino v břiše buší na stěnu a jasně mi dává najevo, že takhle by to tedy nešlo. Chudák, už v dutině břišní se musí bít za svá prává a píše každým prudším kopem jasně slova své petice. „Kristiáne, plavu ve výbavičce. Nevím, kde začít, nevím, co mám dělat,“ svěřuju se, když se ve dvě ráno vracíme s Kristiánem taxíkem z divadelního představení. Ten se na mě podívá poněkud rozostřeně a nočním hlasem prohlásí: „Zapomněl jsem ve vinárně harmoniku… Pokud nevíš, co máš dělat, nedělej nic.“ Když platíme taxikářovi, bleskne mi hlavou, že si najmu výbavičkovou poradkyni a asistentku. Jen doufám, že se už tato profese v Česku stačila zabydlet.

Sedíme s Kristiánem v ordinaci gynekologa a porodníka Bedřicha Ká. Konečně se osmělím: „Chci vás u svého porodu!“ „To není problém, stojí to 14 tisíc, manželovi dovolím kouřit u mě v kanceláři, uděláme si pěkný porod,“ usmívá se na nás Bedřich Ká, když si spolu plácneme. Napětí posledních dnů ze mě padá, začínám se těšit na porod. Cítím z Bedřicha Ká obrovskou vnitřní sílu, která mi jasně říká: když bude nejhůř, tak to dítě z tebe vytlačím!