Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern – část devátá
Deník těhotné Mony Stern pokračuje!
Devátá část:
Začátek třetího trimestru:
Čtvrtek: Břichem k celosvětovému míru
Za poslední týden mi břicho vyrostlo tak rychle, že už to ani nestíhám sledovat. V tramvaji se lidé předhání, kdo pustí tu chuděrku těhotnou sednout. Číňan, ke kterému chodím nakupovat už roky, mi najednou začal dávat k nákupu bonbóny a lízátka zdarma. Když se náhodou poflakuju po restauracích s kamarády – kuřáky, decentně vyfukují kouř o dva centimetry dál ode mě. Všichni mi přejí krásný a rychlý porod.
Komentář táty Kristiána: Mě v tramvaji pustili sednout jen jednou, kdy si mě kvůli psovi Sáře na bílém vodítku spletli se slepcem a Číňan mi dal zadarmo tak akorát sirky, když můj nákup přesáhl sumu pětiset. Být těhotná je něco jako být svatá a fakt nevím, na co si ty holky pořád stěžujou.
Cítím se skvěle. Mé těhotné kamarádky jsou vesměs oteklé a já si připadám jako Sophia Loren nebo stejně sexy jako Merilyn Monroe. Úměrně k pocitu volím i šatník, často sahám po bomparových barvách. Pořídila jsem si tři exkluzivní modely od jedné šikovné a hlavně drahé módní návrhářky. Sice nevím, kam si tu zlatou, bílou a příliš růžovou nádheru vezmu, ale zatím se v modelech trénuju doma, když třeba dávám věci do myčky.
Komentář táty Kristiána: Těhotné ženy vytvářejí jakousi sektu, mysteriózní spolčení vyvolených, kteří si ve jménu jakéhosi metafyzického tajemství vyměňují dupačky, tričíčka a botky. Barvy se v jejich pojetí stávají jasnějšími a začínají oscilovat mezi růžovou a modrou. Mizí klasické pojetí dobra a zla jako černé a bílé, jsme jenom my, těhotné, a pak ti druzí. Nad tímto skautským oddílem se třepetá maličká vlaječka s modroučkými a růžovoučkými puntíčky.
Úterý: Zas nemám co na sebe
Tři exkluzivní modely od té předražené návrhářky, které mě podle prodavačky měly vydržet až do konce těhotenství, na mě praskají ve švech. Zas nemám co na sebe. Z deprese se dostávám poměrně rychle, pomáhá mi v tom nastávající táta Kristián, který mi doporučuje, abych do porodu už moc nevycházela z domu a radši v klidu ležela na sofa. „Takhle všechno elegantně vyřešíš,“ poplácal mě po tváři a odešel na důležitou schůzku.
Komentář táty Kristiána: Těhotenská móda by měla být především praxe. Proto, jako je nejlepším depilátorem obyčejná náplast, měla by být základním materiálem pro těhotné bavlna, nebo něco hodně pružného. V ideálním případě pak nic.
Pátek: Morseovka
Ležím na zádech, obě ruce položené na rostoucím břiše a nemůžu usnout. Mimino okamžitě vytušilo, že bude mít hodně času se teď předvést a začíná na moje břicho nejdřív mírně poťukávat. Snažím se u toho opakovat morseovku: akát, hrachovina, ó náš pán, jasmín bílý: AHOJ! Já zas na oplátku ťukám pro mimino na břicho vzkaz: KDY VYLEZES, PROZRAD TERMIN. Mimino rychle reaguje: PREKVAPENI. Já na to: TAK JO. Pak se děcko úplně roztančí, připadá mi, že ta naše holka v břiše snad umí stepovat stejně dobře jako Fred Aster.
Komentář táty Kristiána: Tohle je rozhodně odpověď na otázku, kdy vlastně začíná život člověka, zda početím, nebo porodem.
Volám Kristiána, aby si sáhnul… Zvláštní je, že vždycky když se Kristián dotkne mého břicha, mimino ve svých aktivitách ustane. Buď to dělá naschvál, anebo má Kristián zkrátka zlatý ruce a uklidňující auru.
Neděle: Fotbal s remízou
Dovolila jsem si hodně. Konkrétně v sedmém měsíci těhotenství jsem navštívila Gambrinus ligu, fotbalový zápas mezi 1. Fc Brno a Fk Teplice. Mně i děvčeti v břiše se atmosféra utkání moc líbila, ale když jsem šla čurat, křičel na mě jeden fanoušek Brna, že těhotná nemá právo vůbec vstoupit na fotbalový stadion. Usmála jsem se na něj a pak ho pohladila slovy: „Strejdo, tebe porazím v běhu na 1500 metrů i teď, když jsem v sedmém měsíci. A navíc tvůj pivní mozol je pořád ještě větší než to moje těhotné břicho.“ Fanoušek Brna ztichl, chvíli zpytoval svědomí a pak mě začal zvát na klobásu a doporučoval nejlepší porodnici v Brně. S díky jsem odmítla a v tom dalo Brno gól.
Komentář táty Kristiána: Jako fanda Bohemky (té pravé Bohemky, ne těch kuřat z Xaverova) fandím vždy tomu mužstvu, jejíž hráči mají v obličejích klokaní výraz. Takže jsem fandil Brnu.
Křičela jsem jako pravá horkokrevná fanynka, děcko v břiše nadšeně poskočilo a pak ještě jednou, když teplický tým bohužel v poslední vteřině zápasu vyrovnal na jedna – jedna. Sportovní komentátor se zlomeným hlasem zasípal: „Musíme být stateční a brát to sportovně!“ A mně v tu chvíli blesklo hlavou, že kdyby můj porod skončil remízou, nebylo by to vůbec k zahození.
Komentář táty Kristiána: Remíza v poslední vteřině, to je fakt gól.
19.5.2009 12:00| autor: Mona Stern
