Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern – část desátá

Desátá část:

Jedeme s Kristiánem do porodnice, naštěstí je to kousek. Kontrakce přicházejí jedna za druhou, přestala jsem se jich bát a radši se na ně těším. Když mě zrovna ochromí, statečně zpívám kus písničky Dalibora Jandy „Vždycky jsem to já, koho smůla provází“. Jsem na ten song alergická! Když jsem ale začala rodit, najednou mi přestalo vadit, jak moc si hraje na to, že je ze života… Plodovou vodu jsem nechala doma na podlaze, porod se blíží mílovými kroky a já nemám vůbec strach. Jsem ledově klidná a usmívám se.

Nastávající táta Kristián je mírně nesvůj, určitě proto nejistě řídí a do toho mě po očku pozoruje. Asi ode mě očekává hysterickou porodní scénku, přesně takovou, jakou jsme spolu nedávno viděli v jednom filmu. Ta ovšem nepřichází.

Už mi dokonce přestalo vadit, že ve své tašce do porodnice nemám potřebné věci z přesného seznamu od mých kamarádek, zkušených rodiček. Místo toho si vezu dvě knížky od Murakamiho, růžové boa od sponzorky Rukuly Nuselské, plyšáka – malého medvídka v zeleném svetru s červeným srdíčkem, basketbalový míč, svatý obrázek od věřící kamarádky Markéty, rolničku pro štěstí od nevěřící kamarádky Pepiny, jednu tenkou cigaretu a zapalovač s obrázkem kankánových tanečnic a taky fotku mého dědy, který měl amputovanou nohu, a tím pádem mohla být v dětství moje nejmilejší hračka právě dědečkova dřevěná protéza.

Konečně se před námi objevuje porodnice, vcházíme dovnitř, zvoníme u porodních sálů, vychází asistentka ve zlatých šatech a vede nás rovnou do porodní kójky. Sotva vejdeme, objeví se doktor – porodník jménem Bedřich Ká: „Pojďte, magistro, vypadáte už dost otevřeně, já z vás to dítě vymáčknu!“ Bedřicha Ká znám od začátku svého těhotenství a moc mě baví. Mate mě ale tím, že mě nikdy neoslovuje Mono, nebo paní Stern, ale zásadně vysokoškolským titulem. Proto mi vždycky dlouhou chvíli trvá, než přijdu na to, že mluví zrovna na mě.

Rodím. Lehce, svižně, úsporně. Nejsem zpocená, ani dýchavičná, navíc mi to sluší. Kristián hraje na foukací harmoniku Ódu na radost. Bedřich Ká se spokojeně usmívá, v nestřeženém okamžiku zaklekne na moje břicho a pak už ze mě mimino doslova vyskočí…

Zvoní budík. Jsem nezorientovaná, ale nakonec se úplně z živého snu probudím.

V hlavě mi běží: už to mám za sebou? Sahám si na břicho, je pořád těhotensky vypouklé, v posteli vedle mě neleží Anička, ale Kristián. Vyhodnocuji, že mě porod ještě stoprocentně čeká. Na internetu se později dočítám, že v období třetího trimestru jsou porodní sny celkem běžnou záležitostí.

Na jednu stranu se moc těším na porod, na to děcko, ale na druhou stranu bych nejradši byla těhotná ještě třeba další dva roky, protože nikdy v životě jsem se necítila tak hezky, slavnostně, podstatně a natěšeně jako teď. Kristián by ale podle mě víc než dalších pár týdnů mého těhotenství nemusel vůbec přežít!