Těhotenství: Deník těhulky Mony Stern – část čtrnáctá
Deník těhotné Mony Stern pokračuje!
Třetí trimestr:
Čtvrtek: Aninka s jedničkou v kroužku
Konečně se sympatické, ale už taky docela zpocené sestře podařilo na mém břiše uchytit dvě přísavky a pustit monitor, který bude sledovat kontrakce dělohy, tep srdíčka miminka a jeho reakce na pohyb a na kontrakce. Je půl osmé ráno, jediná doba, kdy se mi spí dobře, ale já musím trčet v porodnici: šíleně nevyspalá s téměř olympijskými kruhy pod očima, unavená, chce se mi zvracet, na břichu se mi pomalu ale jistě vybarvuje čerstvá modřina z rána, kdy jsem po dvou hodinách spánku nebyla schopná se při odchodu na prohlídku do porodnice strefit do dveří. Jinak se cítím výtečně, obklopená těhotnými, které jsou na tom stejně jako já. Sleduji tváře ostatních čtyř žen s břichem a je mi jasné, že ani jedna z nás na tom není úplně růžově.
Komentář táty Kristiána: Mona své zážitky z neklidných nocí popisuje takto: Měla jsem pocit, že se mi dítě dere ven. Zírala jsem do stropu, počítala žaluzie a četla si časopis Historie. Když se ptám, kolik je tedy těch žaluzií, neví.
Jednoznačně nejhůř je na tom ale paní ode mě nalevo. Nesluší jí to, vypadá jak otesánek a ještě se chce se mnou kamarádit, takže mi překotně vypráví, že už čeká druhé dítě, to první asi snědla, napadlo mě. „Po tom prvním ďábelskýýým porodu jsem málem skončila v blázinci. Zahrávaly si se mnou mé vlastní hormony,“ svěřuje se mi s tragickým výrazem sousedka z monitoru. Dokonce prý byla krok před sebevraždou, protože jí skoro zahltila laktační psychóza. „Chtěla jsem skočit z okna, ale manžel mě na poslední chvíli chytil za sukni a pak byl moc milý, protože mě nedal do blázince.“ Do hovoru se vměšuje i sestra: „Náhodou, v blázinci to může být fajn a hlavně člověk si tam podle mě odpočine.“ Dívám se z okna a snažím se dohlédnout k nejbližšímu blázinci a zároveň přemýšlím o tom, jaké zařízení by pro mě asi můj manžel Kristián vybral, tedy kdyby to bylo potřeba.
Komentář táty Kristiána: Dobrým spojencem v dobách, když šílenství je víc než láska, může být Epidural. Neznám přesně jeho přímé ani vedlejší účinky, ale jeho vlastnost, že po aplikaci dotyčný na pár minut zcepení, může být ve vypjatých chvílích užitečná.
Srdeční ozvy miminek ještě v břichu se podobají zvuku v dálce projíždějícího vlaku. Ozvy naší Aničky zároveň připomínají cválajícího nezkrotného plnokrevníka. Jako jediná nevidím na svůj monitor a ani na papír, který z něho vyjíždí. Snažím se tam alespoň jednou mrknout, ale přísavky mě přísně střeží, můj boj je nakonec marný. Po dvaceti minutách, když už mám nervy našponované k prasknutí a blázince jsem ještě nedohlédla, mě sestra osvobozuje. Hlavou mi teď po dlouhé době profičel dotaz Kristiána, který položil porodní asistentce, když jsme se spolu byli podívat v jedné porodnici: „Jaká je tady u vás úmrtnost rodiček?“ Vzpomínám na to dlouhé ticho, než vůbec tenkrát z drobné zdravotnice nějaká odpověď vylezla. Pak jsem se radši zaregistrovala do jiné porodnice.
Komentář táty Kristiána: Ony ty porodnice budou prašť jako uhoď. Ve všech se to hemží začínajícími mediky, kteří se mnohdy na vlastní pěst pokouší matky zašívat. Jsou tam otcové, kteří se z fanfarónství přišli podívat na porod, a pak se hroutí v temných kamrlících s placaticemi v třesoucích se rukách. Hejna matek – mučednic s planoucíma očima v nepřítomných tvářích. Šílení porodníci a nasupené sestry pod plakáty s průřezy. Čekatelky proměněné v těhulky se tu obracejí na ruby a proměňují v matky.
„Tak víte, kam výsledky zanést? Rozuměla jste mým instrukcím,“ ptá se mě monitorová sestra. Lžu, že ano. Nakonec se ale zcela intuitivně dovleču až k ambulanci, ze které na mě vykoukne můj milovaný porodník Bedřich Ká. Zve dovnitř nějakou magistru a já si sedám do čekárny. Sakra, až po třech minutách mi konečně došlo, že mám jít do ordinace já. Chce se mi zase plakat, protože díky těhotenství opakovaně zapomínám na svůj první a taky poslední titul.
Komentář táty Kristiána: Ještě titul mistryně republiky v basketbalu. Bylo to tehdy velké. Do konce zápasu vteřina, moravský basketbalový klub prohrává o bod. Mona vylézá na konstrukci koše, dostává přihrávku přes celé hřiště a zavěsí.
Bedřichovi Ká to dnes opět sluší. Kouká na výsledky a podivně dlouho šustí papírem, pak se na mě filmově otočí: „Píšu tomu vašemu miminu jedničku v kroužku a ještě mu dávám slovní pochvalu. Tak pěkný monitor jsme tady už dlouho neměli.“ Zase se mi chce plakat, tentokrát štěstím, jsem pyšná na Aninku v břiše a na její výsledky monitoru na stole. Připadám si, jako kdybych absolvoval první rodičák bez pohromy.
Komentář táty Kristiána: V kině na posledním díle Harryho Pottera (děsná kravina) jsme náhodou potkali syna porodníka Bedřicha Ká mladšího. Choval jsem se k němu velice přátelsky.
Jako ve snu pak vkročím na další vyšetření. Čeká mě ultrazvuk, sympatická doktorka mi vysvětluje, že se chce hlavně podívat na průtoky, na nic se jí radši neptám. „Průtoky v pořádku, v bříšku máte holčičku, tady vidím kávové zrno!!! Ale… Tak pěknou hlavičku jsme tady už dlouho neměli, maminko!“ Další nával štěstí, Aninka najednou ukáže docela zajímavý profil, našpulí pusinku a je roztomilá. Beru to jako bonus jinak svéhlavé Aničky.
Komentář táty Kristiána: Kávové zrníčko, hlavička jako obrázek, podívej se Kristiánku, jak babička krásně vyžehlila tu zavinovačku a ty ponožtičky, a podívej ta čepička! Čím blíž porodíčku, tím je světíček zdrobnělejší.
Průběžně si uvědomuji, že se celou cestu domů šťastně a připitoměle usmívám a je mi jedno, že tři chlapi – ignoranti v tramvaji hrají scénku, že mě – těhotnou přes Lidové noviny, Blesk a zase Blesk nevidí, tudíž pro ně neexistuji a já musím v tom šíleném vedru stát. V tu chvíli mi fakt nevadí vůbec nic, ani blížící se porod. Vlastně ani ty rádoby vtipné komentáře Kristiána.
Komentář táty Kristiána: A ve finále bitvy o tramvajovou sedačku se utkává: Těhotná Mona z Vinohrad a chromý Václav z Krče. Mona je v devátém měsíci, místy halucinuje, a Václav má umělou nohu a dvě pěkné berle z leštěného dubu. Mona vyřadila v semifinále hluchou stařenku z Nuslí a chromý Václav se snadno vypořádal s trpaslíkem z Vinoře. Všichni poražení se tísní na zadní plošince a s napětím sledují, jak tohle všechno dopadne.
