SOS: Podřízená mě připravila o místo
Kolegy a své podřízené si většinou nevybíráme a tak je mnohdy těžké, naladit se na stejnou vlnu. Ale co když vaše podřízená usiluje o vaše místo? Své o tom ví čtenářka Radka.
Zdroj: archiv redakceUcházela jsem se o místo v nejmenované agentuře, na pozici vedoucího oddělení. Firma teprve začínala, najímali se další zaměstnanci a budovalo se zázemí společnosti. Z práce jsem byla z počátku nadšená, sice jsem nikdy nepracovala na příslušné pozici, ale zkušenosti už jsem měla. Chtěla jsem si jako své podřízené vybírat lidi, znalé svého oboru, ale moji nadřízení mě předběhli. Jako moji podřízenou zvolili holčinu, která v reklamě nikdy nepůsobila a co víc, byla to kamarádka šéfa. Říkala jsem si, že je mladá a určitě i tvárná a že s reklamou nemá zkušenosti? Každý musí přeci někdy a někde začít.
Při poradách jsem prezentovala své představy o odevzdané práci a moji šéfové a podřízená směle přikyvovali. Nejsem hádavý typ, raději se všemi za dobře, a tak jsem i její nedostatky a chyby v práci připomínala velmi mírně a se vším jsem se jí snažila pomoci. Protože se firma teprve rozjížděla, neměli jsme mnoho zakázek, a tak v práci panovala volná nálada. Já ovšem pracovala, a to samé jsem chtěla i po své podřízené, za kterou jsem odpovídala. Ona si ale dělala co chtěla, hlavně tedy to, co nebylo její náplní.
Když jsem jí upozornila na chybu, ihned se odvolávala na šéfa (jejího kamaráda), že se ho zeptáme, jestli je to dobře. Tato scéna se stávala čím dál častější a mě přestávala práce bavit. Stále jsem si říkala, že hlavní je přeci odvedená práce a se svou prací jsem spokojená byla, ale nebylo tomu tak. Nikdy jsem neslyšela, že svoji práci dělám dobře, ale z mojí kolegyně, která mi za celý den odevzdala materiál, který jsem musela ještě dlouho opravovat, byli nadšení.
Práce, do které jsem se těšila, se mi postupně stávala noční můrou. Až mě jednoho dne zavolal šéf. A protože jsem byla stále ve zkušební době, ukončil se mnou okamžitou spolupráci. Nehodnotil moji odvedenou práci, ale pouze to, že se mezi kolektiv nehodím. Když jsem během 10 minut podepsala papíry a sbalila své věci, moje podřízená se na mě hezky usmívala. Proti propuštění jsem nic nenamítala. Věděla jsem, že i kdybych odváděla práci na 200%, nic by to neznamenalo. Zde platil zákon kamarádství. A nemusím ani říkat, že ihned moje podřízená zaplnila mé volné místo.
Máte podobné zkušenosti jako Radka? Napište nám do diskuze.
Foto zdroj: profimedia.cz
