SOS: Díky nehodě, mám cizího muže

Ale hezky popořádku. Rodiče si z nás dělávali legraci a říkali nám, že jsme jako ženich a nevěsta. Nikdo z nich netušil, že se naše přátelství promění v osudovou lásku.

Když jsme dostali občanky, slíbili jsme si, že se vezmeme hned, jak budeme plnoletí. To už rodiče byli mírně znepokojení, ale stále nevěřili, že svůj slib dodržíme. Před narozeninami, jsme si domluvili termín na radnici a jen jsme vyčkávali, až je oslavím také já, přesně v den, kdy jsem se narodila, byla naše svatba.

Léta plynula, my jsme oslavili desetileté výročí dovolenou na malém romantickém ostrově. Samozřejmě náš život nebyl vždy jen zalitý sluncem, občas přišla bouřka, krupobití i zamračené nebe, ale vždy jsme si o problémech povídali a snažili se je vyřešit. Naše láska byla pořád stejná, jako když jsme se brali.

Všechno se změnilo, když do manžela naboural kamión, nikdo nevěřil, že těžkou nehodu přežije. Měsíc byl v komatu, když se probral, nic si nepamatoval a na mě se díval jako na cizí ženu. Lékaři mne uklidňovali, že se časem vše změní, slíbili pomoc psychologa, terapeuta a hlavně doporučovali domácí prostředí, kde si bude postupně na všechno vzpomínat.

článek

Jenže místo milujícího Petra, mám doma agresivního despotu a bojím se, že i psychopata. Od nehody uplynul již rok a manžel se chová jako šílenec, sprostě mi nadává, nic mu není vhod a dokonce se již několikrát stalo, že mne uhodil. Nikdy se neomluví, nikdy neprojeví lítost ani náznak, že by udělal chybu. Nadává mi, kudy chodí, a já se bojím každého dne, co zase přijde.

Lékaři jen nechápavě kroutí hlavou a nikdo mu nepomůže. Buď se prý změní sám, nebo zůstane díky poruše mozku stejný. Jenže takového muže vedle sebe již nesnesu. Bojím se ho a život s ním je peklo. Udělala jsem všechno, co bylo v mých silách, s láskou o něho pečovala, snažila se mu ukazovat fotky, vyprávěla, jak jsme se od dětství milovali a on? Jen se mi vysmál, že takovou jako jsem já, by v životě nemohl milovat.

Nemohu zapomenout na toho pozorného a milého muže, kterého jsem znala tolik let, trápím se a sama jsem skončila u psychologa. Nikdo nepomůže, prý si musím projít touto zkušeností sama. Prášky nic neřeší, jen jsem otupená a mimo realitu. Přemýšlím co dál, mám se rozvést nebo snášet dál, peklo s cizím mužem vedle sebe? Jeho rodiče nevěří, že je takový a myslí si, že ho již nemám ráda, moji rodiče naštěstí časem pochopili, že si opravdu nevymýšlím a poskytli mi azyl v dobách, kdy s ním nebylo možné žít. Je pravda, že tohoto Petra nemiluji, trápím se a nevím jak dál. Poradíte, jak byste se zachovali vy?

Tady je každá rada drahá, obáváme se, že žádná žena by vedle sebe nového Petra nesnesla. Jak vy, milé čtenářky, dokážete napsat svůj názor, poradit nebo povzbudit nešťastnou autorku?