Snad se potkáme

Všichni, co ho spatří, dělají jakoby nic. Zeptám se tedy pána na směr, kterým by potřeboval jít a zjišťuji, že se vydal úplně na druhou stranu a již ušel pěkný kousek. Vezmu ho tedy druhou prázdnou rukou a štrádujeme si to směr Pečovatelský dům.

Směruji pána stylem: teď trochu doprava, pozor chodník, budeme přecházet silnici,… Syn mi lítá v ruce, protože chce jít sám a sekne sebou zrovna uprostřed silnice. Začínám zhluboka dýchat a modlím se, abychom už byly u Pečovatelského domu co nejdříve. Pánovi vyprávím situaci, proč každou chvilku stojíme, proč se pohybuji s obtížemi. Ta zátěž na břiše se zdála být během toho věčného pochodu snad tunová a synek lezl, kam neměl, utíkal mi a začal mě fakt rozčilovat.

Pán se najednou skoro před cílem zastaví a celý se roztřese. Po té nekonečné chůzi jsem zhrozená, čekám, co se bude dít a kde pán co zapomněl. Ale kdepak, začal mi vyprávět svůj příběh.

O zrak přišel, když bránil slabšího kamaráda. Během té mely dostal prý ránu do hlavy železnou trubkou a pak už si nic nepamatuje. Jen si vzpomíná na chvíli, kdy se v šílených bolestech probral, otevřel oči a měl dojem, že je má stále zavřené. Po tom, co zjistil, že následky jsou tak vážné, že už vždy uvidí tmu, očekával největší pomoc od své rodiny. Ovšem ta se k němu obrátila zády a ještě mu stačila sdělit něco v tom smyslu, že takový mrzák by jim byl jen na obtíž. A tak pán začal shánět, kde by pro něj bylo místo. Po sedmi letech snažení se dostal 130 km od svého domova na místo, kde nikdy v životě nebyl.

Má mysl nestačila pobírat tu zlost, která v lidech je. Jelikož synovo burácení začalo nabírat nejvyšších otáček, sám pán mi řekl, ať už jdu, že by stejně potřeboval být chvilku sám.

Trvala jsem na tom, že ho doprovodím až ke dveřím a tak jsem také učinila.

Od této doby chodím do města s kočárkem, abych nenesla takovou zátěž a čekám, že mi pán bude vyprávět detaily svého neštěstí a odloučení od svých milovaných, ale už jsme ho nepotkali. Tak jen doufám, že je živ a zdráv a má se dobře.