Se Simonou Míkovou o Svatbě na první pohled, Radkovi i roztleskávání

Úplně první impulz vzešel od mého bráchy Alexe, který viděl reklamu v televizi a nabádal mě, abych se přihlásila. Byla jsem tou dobou dlouho sama, hodně času trávila právě s bráchou v nemocnici během léčby a chtěl, abych si našla partnera a žila normální rodinný život, protože ví, že je pro mě rodina důležitá a to nejen ta má, kterou nadevše miluji, ale i nějaká další, kterou bych chtěla vybudovat se skvělým chlapem po svém boku. Jeho pobídnutí jsem nejprve nebrala vážně, chvíli jsem si s myšlenkou pohrávala a nakonec jsem se rozhodla přihlásit a zkusit štěstí. Byla jsem opravdu zvědavá, zda mi věda dokáže najít lásku a partnera, který by se ke mně měl hodit a dávala jsem expertům velkou důvěru. Seznámení novou, alternativní cestou mě lákalo a věřila jsem, že by to mohlo vyjít.

Jaké byly tvé první bezprostřední myšlenky, když jsi uviděla Radka?

Řekla jsem si, že i po tom, co jsme absolvovali spoustu testů, mezi kterými byl i test atraktivity, nechápu, jak mi ho mohli vybrat. Typy mužů, jako je Radek, jsem označila nízkým bodovým ohodnocením a pamatuji si, že jsem u jednoho z modelů přímo komentovala jeho zanedbané a zkažené zuby. Ano, asi všem po odvysílání bylo jasné, že když má muž neudržované a zanedbané zuby, nebude se mi líbit. Nejde o to, že mu nějaký zub chyběl, to může být následkem například nějakého úrazu, ale o to, že při úsměvu byla vidět léta zanedbávaná ústní hygiena. Proto jsem nepochopila, proč před oltářem stojí někdo, koho bych si na ulici ani nevšimla. Dostala jsem ale vysvětlení od psycholožky a to takové, že Radek je jako cibule a když se dostanu přes vrchní vrstvy, má mi toho hodně co nabídnout. S tímto vědomím jsem dala všechny počáteční pochyby stranou a dala Radkovi šanci mi ukázat, co se pod tou slupkou skrývá.

Jak to vypadalo v reálu? Měli jste vůbec nějaký čas sami pro sebe, nebo jste měli kamery za zády 24 hodin?

24 hodin s námi kamery nebyly, nechali nás vyspat. 🙂 Nejintenzivnější byla určitě svatba a svatební cesta, kde s námi kamera byla téměř non stop, opravdu až na noc, kdy jsme padli vyčerpaní do postele. V Praze jsme potom kloubili normální život, tedy práci s natáčením. Já konkrétně jsem některé dny měla dovolenou, protože se točilo od rána do večera a jiné jsem zase mohla být v práci od rána třeba do 15 hodin a točili jsme odpoledne. Každý den jsme ale natáčeli, takže nějakého osobního prostoru bylo velmi málo.

Radek se alespoň v televizi projevoval jako velmi plačtivý a na druhou stranu popudlivý a vzteklý. Bylo těžké s ním něco řešit? Jaký byl, když se vypnuly kamery?

Stejný jako před nimi. Výbušný, cholerický a citlivý. Ze začátku se držel a kromě své citlivé stránky mi ty další neukázal, když se ale zamiloval a já jeho city neopětovala, tak se začala projevovat i jeho cholerická stránka a i mimo kamery na mě několikrát vyjel kvůli hlouposti. Bála jsem se s ním pak cokoli řešit, aby se zase nenaštval a já nemusela fungovat v té nepříjemné atmosféře, která po každém jeho výbuchu vznikala. To, že je citlivý, je v pořádku, každý jsme nějaký a neviděla bych to jako problém, co mi ale vadilo, byla ta výbušnost.

Co ti na Radka a vůbec na celou show říkala tvá rodina?

Tím, že prvotní impulz pro přihlášení vzešel od bráchy a moje rodina je naprosto skvělá, tak mě podporovali. Od prvního momentu, co jsem jim oznámila, že bude svatba s nevím kým, až do konce natáčení. Než Radka poznali osobně, tak se jim nechtělo věřit, že by mohl být takový cholerik, vypadal totiž jako takový hodný medvídek. Po několika společných hodinách jim ale bylo jasné, jak se věci mají a stejně jako já chápali, že tady pšenka nepokvete. Účast v show byla ale pro naši rodinu ve výsledku přínosná, nějakou dobu jsme se dostali mimo ten „nemocniční stereotyp“, který jsme posledních pár let zažívali a každou středu jsme se u obrazovek smáli. Tímto děkuji odborníkům, že mi partnera vybrali a dali mi tak šanci si celý experiment zažít.

Byla jsi jediná, která se nebála říct, že si s ním život neumíš představit a po měsíci jsi nechtěla pokračovat, jak to vzal Radek mimo kamery?

Já jsem s Radkem mluvila upřímně o tom, jak to s námi vidím a velmi dobře věděl, že s ním být nechci. Nefungovalo by to, každý jsme úplně jiný. Během měsíce už to přece jen zjistíte, není to zas tak krátká doba. Co mi asi nejvíc vadilo bylo to, že Radek, byť je inteligentní, tak neměl nikdy ambice svůj potenciál zúročit k něčemu, co by ho v životě bavilo. Pokud mu tento experiment otevřel oči a bude v dalších letech svého života šťastnější, tak to pro něj i přes mé odmítnutí, stálo za to. 🙂

Jste dodnes přátelé, vídáte se?

Naposledy jsme se viděli po Vánocích, od té doby je ještě víc zákazů a u mě i méně času, takže jsme se neviděli. Občas si napíšeme zprávu, ale to je asi vše, co zvládneme. Máme ještě vstupy na motokáry, tak se třeba půjdeme projet, až to opatření dovolí. 🙂

Co všechno ti účinkování v televizi dalo a co naopak vzalo?

Určitě mi to dalo nové zážitky, zkušenosti a přátele a vzalo mi to soukromí.

Šla bys do podobné show znovu?

Teď už bych věděla do čeho jdu, nebylo by to pro mě nové a asi bych si z toho tolik neodnesla. Pokud bych ale nevěděla, co mě čeká, tak bych se klidně přihlásila znovu. 🙂

Věda ti partnera nedokázala najít, povedlo se to nakonec tobě?

Zatím stále na toho pravého čekám. Chvilku jsem se s jedním mužem vídala a i když jsem si myslela, že je to fajn a mohl by být tím někým, na koho čekám, tak jsem se evidentně pletla.

Hodně zajímavou kapitolou tvého života je cheerleading? V Americe běžná součást životů středoškoláků, u nás spíš známý z filmů a televize. Jak to přišlo, že jsi s ním začala?

K cheerleadingu jsem se dostala díky své mamince, která už od mého školkového věku začala tento sport sama provozovat. Postupně jsem si prošla gymnastikou a baletem, kdy jsem se v 10 letech rozhodla být baletkou a 4 roky jsem studovala na taneční konzervatoři, než mi kolena vypověděla službu a musela jsem skončit. Začala jsem se ale o to intenzivněji věnovat právě cheerleadingu, který jsem měla během konzervatoře jen jako doplněk a postavila ho na první místo. Od mých 10 let jsem v týmu JNS Cheerleaders, který mamka založila a dodnes vede, soutěžila a prošla si pozicemi sportovce, trenéra i porotce. Aktivně jsem soutěžila cca 15 let až do svých 25 let, kdy jsem musela kvůli studiu vedlejší specializace na VŠE působení v týmu přerušit a už jsem nebyla schopná se po roce vrátit zpět na výkonnostní úroveň, ze které jsem odcházela. Navíc jsem v té době dodělávala ještě diplomku a státnice, pracovala na plný úvazek a cheerleadingu už jsem nemohla dávat tolik času, kolik bych chtěla.

Zúčastnila ses někdy i jako aktivní členka týmu soutěže někde mimo republiku?

Ano, s JNS jsme se několikrát účastnili mistrovství Evropy, kde jsem soutěžila s týmem JNS Thunderbirds (coed tým = mix kluci a holky), ale i v malých divizích jako double jazz dance nebo group stunt. Mimo oficiální ME jsme s JNS také soutěžili na soutěžích v Německu, Maďarsku, Polsku nebo v Rakousku.

Já jsem dostala nabídku stát se pomocným trenérem jednoho amerického univerzitního týmu, byla jsem v té době ale zamilovaná a nechtěla tehdejšího partnera opustit, navíc škola byla ve střední části USA, tak mě ani její poloha příliš nelákala. Zpětně svého rozhodnutí asi lituji, mohla jsem mít MBA titul z USA, ale tak to asi mělo být. Nejspíš jsem tu měla z nějakého důvodu zůstat. Určitě jsem si přála být součástí nějakého amerického týmu, pokud bych měla volit z těch univerzitních, nejvíc by mě lákala UCF – University of Central Florida kvůli své poloze a nebo UK – University of Kentucky kvůli špičkovému cheerleadingu.

Dneska sedáváš, pokud zrovna není všechno zavřené, v porotě soutěží. Která soutěž pro tebe byla nejvíc prestižní? Podívala ses někdy jako porotkyně do věhlasné Daytony?

Věhlasná Daytona je právě univerzitní mistrovství, které porotcují většinou američtí porotci, tam jsem se bohužel zatím nedostala, ale třeba se mi i to někdy podaří. 🙂 Já jsem ale došla na pro mě vysněnou laťku a to ICU Mistrovství světa, které se koná také na Floridě a je jediným světovým šampionátem národních týmů. Jsem jedinou českou porotkyní, která se ICU Worlds účastnila, a to opakovaně. Ráda bych si ještě někdy v budoucnu zaporotcovala i na IASF (International All Star Cheerleading Federation) světě, který se koná bezprostředně po ICU Worlds a je pro All Starové týmy, tedy pro jednotlivé kluby, jako je například naše JNS Cheerleaders.

Zapsala jsem se do kurzu moderování a následující dva měsíce budu odpoledne a večery věnovat vzdělávání se v této oblasti. Ráda bych se kromě marketingu, kterému se věnuji od školy, zdokonalila i v tomto odvětví a věnovala se i moderování. Díky účasti v reality show jsem zjistila, že mě působení před kamerou baví a chtěla bych se tomu věnovat a jak jinak začít, než právě tím, že se naučím teoretické i praktické nezbytnosti. 🙂

Co ti nejvíc chybí?

Kromě kruhových tréninků mi chybí i kulturní vyžití. Vyrazit na koncert nebo do divadla, do kina a na dobrou večeři s přáteli. No a taky by se mi už hodilo zajít ke kadeřnici, melíry pomalu odrůstají. 🙂

Vím, že ráda cestuješ a poznáváš nová místa, které místo je pro tebe TOP a víš, že se tam chceš ještě vrátit?

Miluju cestování a poznávání nových kultur obecně. Kde se mi líbilo moc a kam bych se ještě ráda vrátila, je rozhodně jihovýchodní Asie. Naprosto jsem si zamilovala Bali, ráda bych ho prozkoumala víc do hloubky, líbilo se mi ale i v Číně nebo v Thajsku. Moje celoživotní láska je Amerika, vždy se ráda vracím na Floridu, kde si připadám skoro jako doma. Žila jsem ale nějakou dobu i v Madridu, takže i ten je pro mě srdcovou záležitostí. Svou kulturou a historií mě strašně zaujal Izrael, kam bych se ještě ráda vrátila. Na mém MUST SEE listu je stále ještě střední a jižní Amerika, tak doufám, že se tam co nejdřív podívám. Kuba mě láká už několik let, jen ještě nebyl ten správný moment nebo parťák na její návštěvu.

Kam by ses naopak už nikdy podívat nechtěla a proč?

Nejméně mě zaujaly země severní Afriky, konkrétně Tunis nebo Maroko. Nemůžu ale říct, že bych se tam už nikdy nechtěla vrátit. Z Maroka jsem viděla jen Casablancu, kde se mi nelíbilo, a to hlavně kvůli jejím obyvatelům. Jako na blondýnu na mě stále pokřikovali a snažili se navázat kontakt. Byly jsme tam s kamarádkou ve dvou a nebyla to asi úplně dobrá volba. V určitých momentech jsem se až bála, aby nás někam nezatáhli a neprodali nás šejkům. 🙂 Neříkám ale, že bych se do Maroka už nikdy nevrátila. Ráda bych viděla třeba ještě Marakéš, vydám se tam ale pro jistotu až s nějakým mužem. 🙂

Mohou tě naše čtenářky někde třeba vidět?

V současné době asi jen na instagramu, kde mě najdete pod mým jménem @simonamikova. Až bude lepší epidemiologická situace, můžeme uspořádat nějaký společný dýchánek. Plánuji i další projekty, ve kterých se budeme moci potkat, realizace ale ještě není kompletní, tak nebudu předbíhat a vše se včas dozvíte právě na sociálních sítích. 🙂