Šaman, který nikdy neměl vizi

MUMIE U JÍDELNÍHO STOLU
Jeffrey Kottler, Jon Carlson

Pozoruhodné případy z praxe dvaatřiceti předních současných psychoterapeutů.

ŠAMAN, KTERÝ NIKDY NEMĚL VIZI
Bradford Keeney

Brad Keeney musí dostat cenu za nejeklektičtější paletu výzkumných zájmů a autorských knih. Jako bývalý vědec, bývalý terapeut a současný kulturní antropolog a společenský kritik může Keeney svou profesní dráhu rozdělit do několika etap, přičemž v každé z nich využil svou dřívější práci.

Brad je viceprezidentem nadace Ringing Rocks ve Filadelfii, organizace pro šíření vědomostí o praktikách alternativního léčení v různých kulturách. Také pracuje jako kulturní antropolog pro Ústav duševního výzkumu v Palo Altu v Kalifornii.

Než jsme se dostali k jeho případu, Keeney chtěl dát jasně najevo, že od samého začátku své profesní dráhy byl k různým psychoterapeutickým školám velmi skeptický. Ta nejlepší práce, kterou zažil a které se účastnil, se odehrála nezávisle na formálních terapeutických systémech, a sice když se lidé jednoduše spolu tvořivě setkávali.

„Byl jsem radikální cynik,“ říká Keeney, „a velmi mě oslovilo celé protipsychiatrické hnutí, stejně jako exotičtější přístupy. Vždycky jsem pracoval v tom duchu a nutilo mě to posunovat hranice mé vlastní práce. Myslím, že můj vlastní vývoj jako antipsychologa má stejně málo společného s vystupováním, jako s jakoukoli terapeutickou technikou nebo myšlenkovou školou. V průběhu času jsem se stále více zaměřoval na předkládání užitečných návrhů, co by lidé měli dělat.“
V žádném případě nepouštějte z mysli Bradovy úvodní poznámky — jsou kontextem pro velmi neobvyklý případ, na kterém pracoval velmi neobvyklý terapeut.

První dojem

Nate byl pozoruhodný člověk. Na jeho tváři jste mohli vidět všechny jeho prožité životní těžkosti, vryté do mnoha jizev na krku a na čele. Nate byl bývalý trestanec a vypadal na to — statný a svalnatý, pevný jako nehybná skála. Nosil dlouhý cop splývající na záda.

Jakmile Nate začal mluvit, bylo těžké dát dohromady jeho hrozivý vzhled s jeho měkkým, zvučným hlasem. Nemluvil mnoho, ale když promluvil, jeho slova byla promyšlená a upřímná. Byl šamanem siouxského národa, léčitelem a nyní vůdcem svého lidu. Avšak dříve v životě provedl i některé špatné věci.

„Bylo na něm vidět,“ řekl nám Keeney, „že je to indián, který prošel nejedním zápasem s alkoholem, s lidmi a se situacemi, které člověka přivedou do federálního vězení.“ Teď Nate zasvětil svůj život pomoci indiánům svého kmene, jak překonávat problémy závislosti na návykových látkách.

Nate se na Keeneyho obrátil na radu kohosi ze svého kmene, kdo slyšel o Bradově práci s indiány a jinými původními obyvateli. Řekli mu, že na rozdíl od ostatních bělochů je Keeney někdo, kdo umí sedět a naslouchat.

Nate přišel na schůzku ke Keeneymu domů. Přišel ještě s jedním mužem a jednou ženou. Jeho manželka Melanie byla velmi vážná a moc se neusmívala. Byla to podsaditá žena, která k Bradovi vzhlížela jako k ochránci své kultury. Měla pozorné oči, které velmi pečlivě sledovaly vše, co se kolem odehrávalo.

Muž, který Natea doprovázel, byl jeho přítel Ken, který vypadal spíše jako obchodník než jako indián. Měl nakrátko sestřižené vlasy a na sobě maskáčové kalhoty a modrou bavlněnou košili. Představoval naprostý protiklad k Nateovi, jenž nosil džíny, kovbojské boty a tričko s aktivistickým sloganem domorodých indiánů. Ken byl správcem zdravotnického střediska v rezervaci.

Tradice

Ti tři se usadili v Bradově obývacím pokoji, Nate uprostřed, jeho žena Melanie po jednom boku a přítel Ken po druhém. Chvíli klábosili, povídali si o společných známých a o místech, kde spolu byli. Keeney trpělivě čekal, ani jednou se nezmínil o tom, proč přišli. Bylo na nich začít, až budou připraveni.

„Je mi trapné o tom mluvit,“ začal Nate svůj příběh, „ale jsem učitelem tradic. Pomáhám svým lidem dělat to, co je v naší kultuře nejdůležitější. Učím je, jak se mají postarat sami o sebe. Pomáhám jim chodit do potní chýše, kde se modlíme a uctíváme Stvořitele. Pomáhám jim, jak se připravit na výpravu na horu, kde se postí a mají vize.“

Při každé větě Melanie vážně pokývala hlavou, jako kdyby potvrzovala, že to, co její manžel říká, je nejen pravda, ale také „řád všech věcí“. Naopak Ken vypadal tím vším poněkud znuděn, jako kdyby on přijel především na výlet.

„V mé tradici,“ řekl Nate svým měkkým hlasem, „je tím nejvážnějším způsobem, jak hledat smysl života, když sedíme, postíme se a modlíme. Čekáme na vizi, která dá našemu životu větší smysl a ukáže nám směr k tomu, co bychom měli dělat.“
„Ano,“ podpořil ho Keeney. „To vím.“
Chvíli bylo ticho, jako by se Nate rozhodoval, jak daleko až zajít. Pohlédl na manželku pro povzbuzení, ale Keeney nezpozoroval žádnou viditelnou reakci. Melanie jen bez hnutí seděla a s naprostou oddaností hleděla na manžela.
„No tak, Nate,“ pobídl ho Keeney, „o co jde?“
„Hm,“ váhal, „stydím se vám říci, proč jsem přišel, protože bych nechtěl, aby se to dozvěděli moji lidé.“
„Ach tak.“
„Jak víte, pomáhám lidem najít jejich životní vize. Procházím s nimi všemi obřady. Pracuji ve své kultuře a lidé mě znají jako duchovního člověka. Ale …“

Nate se opět zarazil. Přemýšlel, čekal, snad se rozhodoval. Bylo velmi neobvyklé, že by se šaman jeho postavení někdy rozhodl svěřit bělochovi, tím spíše o věcech, které se týkaly těch nejposvátnějších obřadů jeho národa.
„Ale,“ řekl Nate, s hlavou skloněnou, „nikdy jsem neměl vizi … Nikdy jsem neměl osobní vizi … Nevím proč. Mluvil jsem s několika stařešiny. Poslali mě na horu, abych se tam postil a modlil. Všechno jsem udělal a dělal jsem to upřímně, ale nikdy jsem neměl vizi.“ Nate pak pohlédl na Keeneyho, podíval se mu přímo do očí a řekl: „Chci, abyste mi pomohl mít vizi.“

Temná místnost

Je důležité vědět, že se to stalo v době, kdy se Keeney právě chystal odhodit vše, co se kdy naučil o psychoterapii. Předchozí roky strávil cestováním do odlehlých končin světa — ke Křovákům do Afriky, k australským domorodcům — a studoval u původních indiánských kmenů v Americe a učil se co nejvíce o domorodém léčitelství. Tyto prožitky ho uvedly do kontextu, který má jen málo společného s tím, čemu říkáme tradiční terapie. Kdyby se k Nateovu případu postavil jako terapeut, nikdy by ho ani nenapadlo udělat to, co udělal.

„Nate,“ řekl Keeney, „pojďme dolů a udělejme to, co víte, že by se v takových situacích udělat mělo: pojďme se společně modlit.“

Brad a Nate nechali Melanii a Kena, aby se spolu zabavili, zatímco sami sestoupili dolů do sklepa. Keeney tam měl maličkou místnost, kde předchozí majitel skladoval víno. Byla dobře postavená, poměrně zvukotěsná a zcela temná.

Vešli do té místnůstky, zhasli světlo a posadili se se zkříženýma nohama proti sobě na podlahu. Nesmíme zapomínat, že při indiánských obřadech se některé důležité rituály provádějí potmě. Keeney chtěl vzdát hold Nateově kultuře způsobem, o kterém věděl, že se pro takovou závažnou záležitost dobře hodí, a to tak, že zajdou do zvláštního prostoru, odděleného od běžných rozhovorů. Bylo to temné místo, což bylo také důležité.
„Nate,“ začal Keeney, jakmile se usadili, „uvolněte mysl. Nebraňte ničemu, co byste rád, aby se stalo. Zklidníme se.“
„Hou,“ odpověděl Nate siouxským slovem pro přitakání.
„Možná budete mít chuť mluvit nebo zpívat, udělejte, cokoli vás napadne.“

Několik minut seděli v naprostém tichu. Pak Nate začal zpívat jednu tradiční siouxskou píseň, kterou Keeney znal. Začal potichu a pak přidával na síle, s větší vervou a vcítěním. Jakmile Brad pochytil rytmus a zvuky, připojil se k Nateovi v refrénu a oba zpívali společně. Zpívali procítěně. Zpívali s naprostým odevzdáním se zvukům. Keeney neměl ani ponětí, co zpívají, ale i tak se k Nateovi přidal.

Po několika minutách Keeney cítil, jak upadá do změněného stavu vědomí. Seděli tady v naprosté tmě, v malém prostoru a vyzpívávali svá srdce. Keeneymu se v mysli zrodil první zárodek myšlenky. Nevěděl, odkud přišla ani proč k němu přišla, ale ta myšlenka začala růst a utvářet se.

Léčba dvanácti větviček

„Nate, dostal jsem nápad, který bych ti chtěl říci.“
„Ano,“ odpověděl Nate a snažil se skrýt vzrušení ve svém hlase. Ale zoufale potřeboval řešení pro svůj nanejvýš trapný problém. Pro šamana nebyla větší ostuda, větší ponížení než přiznat, že nikdy neměl vizi. Cítil se jako podvodník, jako kdyby vedl svůj lid na duchovní cestu, na které sám nikdy nebyl. Byla to ta nejobludnější existenční krize, jakou si lze u někoho v jeho pozici představit.
„Vidím tě, jak jdeš do lesa,“ pokračoval Keeney. „Je to blízko místa, kde žiješ v rezervaci. A chci, abys udělal toto. Zajdi do lesa a sesbírej tam dvanáct větviček. Neměly by být delší než třicet centimetrů. Uřízni první větvičku, která roste na jih. Další by měla pocházet ze severu. Pak seber jednu z východu a jednu ze západu. Zbývající větvičky by měly pocházet ze všech směrů mezi.“

Keeney se domníval, že vidí, jak Nate ve tmě přikyvuje, ale nebyl si jistý.
„Každou větvičku si pečlivě označ, tak abys poznal, ze kterého směru pochází.“
„Co s nimi mám udělat?“ zeptal se Nate.
„Až je budeš sbírat, chci, abys myslel na to, že hledáš vizi. Ukážeš Matce přírodě své čisté srdce, že to myslíš opravdově. Ukaž jí, že nic neskrýváš.“
„Jak to mám udělat?“ podivil se Nate.
„Půjdeš do lesa a požádáš o svolení, aby tě zavedla ke každé z těch větviček. Každá musí být jedinečná.“
„Rozumím.“
„Pak ty větvičky vezmeš domů a umístíš je do kruhu pod postel. Každá by měla směřovat svým původním směrem, jižní směrem na jih a tak dál. Rozumíš?“
„Hou.“
„Umísti ty větvičky tak, aby střed kruhu byl přesně pod místem, kde bude tvé srdce, až budeš spát. A přímo doprostřed kruhu chci, abys dal obětní dar, trochu tabáku.“

Oba muži vstali, objali se a vyšli zpátky po schodech.
„Než se vrátíme,“ nařizoval Keeney, „chci, abys o tom s nikým nemluvil. Nikomu neříkej, co děláš a proč.“
„Ani Melanii?“
„Ne, je to jen mezi tebou a Stvořitelem.“
Nate tomu dobře rozuměl, protože takto se věci dělaly v jeho kultuře.

Když se vrátili nahoru, Melanie a Ken se bavili o svých oblíbených kamenolomech, kde sbírali kámen na dýmky pro mladé lidi. Byli zvědaví, co se odehrávalo dole, ale byli dost chytří na to, než aby se vyptávali. Všichni si posbírali svoje věci a odešli. Keeney stál na verandě a přemýšlel, jak se Nateovi bude dařit. Ale ještě více se podivoval nad tím, odkud se vzala jeho vlastní vize, že navrhl léčbu dvanácti větviček.

Poslední, co slyšel, když nastupovali do auta, bylo, jak Nate říkal své ženě: „Bylo to dobrý tam dole.“

O týden později

„Brade, tady je Nate.“
„Nate! Jak se daří?“ Po pravdě řečeno, Keeney měl obavy z toho, že se Nate neozval dříve, ale domníval se, že věci postupují tak, jak mají. Jestli se něco za ty roky naučil, byla to trpělivost.
„Člověče, je to prostě úžasný. Nevím, co jsi to udělal nebo o čem to všechno bylo, ale šel jsem ven a udělal to, co jsi mi řekl.“
„Hm.“
„Šel jsem do lesa, přesně jak jsi říkal. Našel jsem větvičky, které mi ukázal duch. Dal jsem je pod postel, jak jsi mi řekl.“
„S tabákem jako obětním darem?“
„Samozřejmě. A pak jsem šel spát. Měl jsem sen. Ale když jsem se probudil, byl jsem stále ve snu.“

Keeney poznal, že Nate mluví o tom, čemu říkáme živý sen nebo sen ve snu. Ale pro Natea to byla vize, skutečná a poctivá vize.
„Letěl jsem pryč ze svého těla,“ řekl Nate a v hlase měl nadšení a úžas. „Letěl jsem zpátky do doby, kdy jsem byl malý, podíval jsem se na svého tátu a na rodinu a pak jsem si uvědomil, že letím a jsem úplně probuzený, a to mě vyděsilo. Pak jsem se probudil.“
„No, řekl bych, že jsi měl svou vizi.“
„Brade, člověče, bylo to na mě příliš. Jsem vyděšený. Nevím, jestli si ty větvičky chci ještě dávat pod postel.“
„No počkej! Kolik jsi tam dal tabáku?“

Oba se zasmáli.

Keeney byl překvapen tím, co se stalo, ale nepřemýšlel jako terapeut a nesnažil se zážitek analyzovat ani mu připisovat kauzální příčiny.
„Nate, když jsi upřímný a když Stvořiteli ukážeš, že to myslíš vážně, je ohromné, jaké dary dostaneš.“
„Myslím, že vím, co teď musím udělat,“ odpověděl Nate.

Zatímco terapeut by se mohl zeptat, co to je, Keeney se do toho raději nevměšoval. Stačilo, že jeho klient měl odpovědi, které hledal.

Zeptali jsme se Keeneyho: „Copak nejste zvědavý?“ Dal dohromady takový nádherný terapeutický rituál, ale neví, co se stalo nebo proč.
„Raději přihodím jen další polínko do ohně,“ vysvětloval Keeney, „místo abych nějaké vytahoval, zkoumal a sledoval, jak vyhasíná.“

O několik měsíců později se Keeney přece jen dozvěděl, co se s Natem stalo. Na základě vize, kdy vyletěl z těla a díval se na sebe jako na dítě, odešel tu vizi svým způsobem naplnit a snažil se vyřešit některé problémy z vlastního dětství, aby se tak stal lepším šamanem. On i Melanie navštěvovali místa po celé Americe, přičemž spolu dále pracovali na svém růstu. Keeneyho velmi těšilo, když slyšel, s jakým vzrušením Nate popisuje, co se naučil a na čem pracuje. A to všechno začalo u jeho první vize.

Kapitola dvě

Brzy poté co se vrátili z cesty, zavolala Melanie, aby si domluvila schůzku pro sebe. „Byli jsme naprosto šokováni tím, co jste udělal s Natem a jak to ovlivnilo jeho život. Chtěla bych vás navštívit.“
„V pořádku,“ řekl jí Keeney. „Přijeďte.“

Tentokrát přijeli čtyři: Melanie a Nate plus Ken a jeho žena. Dorazili z Kanady kolem oběda, takže všichni společně pojedli a povyprávěli si, co je u nich nového.
Když byla Melanie připravená, ohlásila, že chce jít s Keeneym dolů do sklepa. Řekla, že nedávno zemřel jeden její přítel a že od té doby nemůže spát. Nerozuměla tomu, co se děje, ale také se jí udělala nehezká kožní vyrážka. Ukázala to Keeneymu, aby si to prohlédl.

Usadili se v temné místnosti a společně zpívali, stejně jako to Keeney předtím dělal s jejím manželem. Vtom Melanie začala vykřikovat. Přestože kolem byla černočerná tma, řekla, že v místnosti vidí obrovského světélkujícího pavouka.
„To je v pořádku,“ reagoval Keeney mírně. „Pavouci přinášejí uzdravení.“
Melanie se okamžitě uklidnila, neboť mezi jejím lidem bylo dobře známo, že pavouci jsou považováni za posvátný zdroj zdraví.
„Pokračujme dále, jako by se nic nedělo.“

Opět měl Keeney zčista jasna záblesk. Nemluvili spolu, až na náhlý výkřik, že Melanie vidí pavouka.
„Melanie, nevím, co to znamená, a nevím, jestli ti to dává nějaký smysl. Ale ten člověk, o kterém jsi mluvila, že zemřel, tvůj přítel — vidím, jak se snaží dát ti prsten.“
Keeney okamžitě uslyšel, jak Melanie pláče.
„Co se děje?“ zeptal se jemně.
„Byl to zlatník,“ řekla mezi vzlyky. „Ten prsten, o kterém mluvíš, vždycky mi ho chtěl dát. Vždycky jsem ho škádlila, že jej chci, a on říkal, že mi jej jednou dá. Byla to pro nás taková hra.“
„Ví o tom jeho rodina? Vědí, že ten prsten měl patřit tobě?“
„Ne,“ řekla, „nechtěla jsem se o tom zmiňovat.“
„Nevím, proč mě to napadá, ale možná by sis s nimi měla promluvit. Možná, že čekají, až něco řekneš.“

Samozřejmě, Melanie šla, s rodinou si promluvila a řekla jim o tom prstenu. Byli potěšení, naprosto nadšení, že jí mohou dát ten prsten, který pro ni tolik znamená. Brzy poté jí zmizela vyrážka a mohla zase klidně spát.

Pohled zpátky

Když Brad a Melanie poprvé vyšli ze sklepa, oba byli dost vystrašení tím, co se to stalo. Nebyl to běžný způsob Keeneyho práce. „Sedím tam,“ řekl nám, „doslova v temnotě, létám si bez navigačních přístrojů a něco, co nemá s psychoterapií nic společného, řídí tuhle interakci a radikálně mě to mění. Nutí mě to, abych vyhodil ven z okna všechno, co jsem se kdy naučil, protože teď vím, že když budu jen jaksi šátrat kolem sebe ve tmě, mohu získat přístup k něčemu ve své fantazii. Byla to neuvěřitelná metafora.“

Když se Melanie a Brad připojili nahoře k ostatním, všichni se radovali, že se stalo něco velikého.

„Rád bych něco řekl,“ vložil se do hovoru Ken, celý nadšený. „Zápasil jsem, jestli se mám vrátit zpátky k tradičním způsobům a připojit se k indiánské rodině, ale moje katolická výchova je ve mně stále zakořeněná, protože v tom jsem vyrostl. Zápasil jsem s tím. Slyšel jsem, co se stalo s Natem a teď vidím, co jste udělal s Melanií.“

Keeney se jen skromně usmál. Chtěl vysvětlit, že toho zase až tolik neudělal, ale došlo mu, že nejlépe bude, když bude zticha.
„Když jsem slyšel, jak dával ty větvičky pod postel,“ pokračoval Ken, „měl jsem ten nejpodivnější zážitek svého života. Nevím, jak si to mám vysvětlit.“
„Pokračuj, člověče,“ pobízel ho Nate. „Jen mu to řekni.“

Ken se podíval na manželku, která mlčky seděla na kraji pohovky. Byla to tichá žena, moc toho nenamluvila. Ale přikývla a dala mu tak svolení, aby pokračoval.
„No, měl jsem sen, ve kterém jsem seděl v chýši. Byla vyrobená z mladého proutí, ze zohýbaných větviček. Byli tam šamani a velký oheň a přes větve přehozené kůže. Byl to velký wigwam. Seděl jsem uvnitř a uviděl jsem svého dědečka. Přistoupil ke mně a nesl červenou barvu a mušli. Namočil do té barvy prst pravé ruky a udělal mi čáru přímo na čele. Vyděsilo mě to, protože jsem se otočil a všichni přítomní muži měli zvířecí hlavy. Nevím, jestli to byly masky, ale vypadali jako opravdová zvířata.“

Ken se zarazil a upřeně se díval na své posluchače, jako by se chtěl přesvědčit, jestli jsou připraveni na pokračování. Znovu pohlédl na svou manželku a ta znovu přikývla.
„Probudil jsem se opravdu vyděšený. Potil jsem se a křičel, až jsem vzbudil svou ženu.“ Když to Ken říkal, jeho manželka mimovolně povzdechla, jako by se zhluboka nadechovala, než se ponoří pod vodu.
„Vyskočila z postele a rozsvítila světlo. Pak vykřikla.“

Všichni se podívali na Kenovu manželku, která stále ještě vypadala vystrašená tím, co se odehrálo.
„Uviděla, že mám na čele červený pruh.“

Keeney rychle zdůraznil, že toto nebyli lidé, kteří by si rádi něco vymýšleli. Jestliže řekli, že se to stalo takto, pak to tak opravdu bylo.

Bod zvratu

Toto byl klíčový bod obratu v Keeneyho životě a práci. Rozhodl se, že je na čase věnovat více pozornosti šamanům. Že je na čase rozloučit se s terapií a vykročit svou vlastní cestou, cestou hledání, jak se dozvědět více o léčení.

„V každé tradici,“ řekl Keeney, „existuje myšlenka, že hluboko v každém z nás je všechno, co hledáme. Ať je to konkrétní odpověď na nějaký problém, nebo veškerý smysl života, je to v každém z nás. Někdy nám to není úplně jasné, a proto někdy potřebujeme druhého člověka, který by nám to pomohl ozřejmit.

Modlitby, které pozoruji po celém světě, jsou něčím víc než jen vzdáváním díků u stolu podle norem společenského chování. Je to prosba. Je to křik. Je to posun od slov k čistým emocím. Znamená to nechat vyjít ven zvuky a pak se sám proměnit na píseň a hudbu, která pramení přímo ze srdce. Ta síla je v prosbě. Myslím, že právě to je to, co naše kultura ztratila — trpělivé žádosti o pomoc.“

Když se teď Keeney na svůj zážitek dívá zpětně, je přesvědčený, že to je přesně to, co se odehrálo v temné místnosti — Nate a Melanie a nepřímo i Ken byli vyzváni, aby požádali o to, co opravdu potřebují, avšak vyzváni tak naléhavým hlasem, který neumožňoval jinak než se mu podřídit.

Keeney říká, že každý terapeut prožil takové okamžiky, jako měl on v temnotě. Jde jen o to, jestli těm vizím věnuje pozornost a poučí se z nich.

Ukázka z knihy MUMIE U JÍDELNÍHO STOLU nakladatelství Portál Odkaz na knihu a redakci