S Lenkou Pastorčákovou o psaní, životě i žárlivosti

Lenko, loni se objevila na pultech vaše první knížka s názvem Žárlivka, představíte nám ji?

Jde o psychologický román, který mapuje vnitřní rozklad ženy trpící chorobnou žárlivostí a dopady jejího chování na její blízké. Chtěla jsem čtenářům přiblížit, co se odehrává v nitru člověka, který trpí skutečnou – chorobnou žárlivostí, a kam až taková žárlivost může vést. Na neméně důležitou úroveň však v knize stavím také téma rodinných vazeb a s tím související determinaci dětstvím, v tomto konkrétním případě pak důsledky chybějící nebo pokřivené otcovské lásky.

Inspirovala jste se někde nebo je příběh smyšlený?

Příběh jako celek je smyšlený, ale sestává z řady mikrostřípků inspirovaných reálným životem. Leccos jsem vypozorovala v okolí, leccos vyposlechla od známých nebo odborníků, mluvila jsem i s lidmi, kteří se z této nemoci léčí (považuji žárlivost za nemoc, i když zatím nemá samostatnou diagnózu). Téma žárlivosti mě fascinuje už dlouhá léta, dost jsem si k tomu i nastudovala. A samozřejmě, jako snad každý autor, jsem do knihy vložila i něco málo ze svého života. Spíše než o události jde ale o emoce.

Jaký to je pocit, držet v rukou své první knižní dítě?

Jedním slovem nádherný. Je to splnění snu, v mém případě snu už z dětství.

Co vám při psaní dělalo největší problém?

Nacházet při náročné práci od nevidím do nevidím čas a sílu psát. A pak knihu dokončit. Jako bych se toho bála. Takovou dobu s tou knížkou a jejími hrdiny žijete, že se vám nechce opustit je. A současně, alespoň v mém případě, čím víc se blížíte k cíli, tím víc přemýšlíte: Bude to vůbec někdo číst? Je to dobře napsané? A bylo moudré psát román v Ich formě?

Jak dlouho jste knihu psala?

Teoreticky několik let, možná pět. Jenže rozhodně nešlo o pravidelné, souvislé psaní. Nesáhla jsem na to třeba půl roku a pak se do děje zas dlouho vpravovala.

Většina spisovatelů se pere s tím, že nemůže najít nakladatele, jak se to povedlo vám?

Já měla výhodu v tom, že jsem části veřejnosti nebyla úplně neznámá a ujala se mě literární agentka Markéta Dočekalová. Hledání nakladatele jsem plně nechala na ní. Od chvíle, kdy knížku odeslala do vybraného nakladatelství Motto, do chvíle, kdy mi zavolala ředitelka Romana Přidalová, uběhly snad jen dva týdny. Dobře vím, že takhle snadno to obvykle nechodí. Měla jsem obrovské štěstí.

Pracujete už na nějaké nové knize?

Ano, pracuji. Je to teprve v počátcích, ale začínám se do psaní zase dostávat, protože mám teď více času, a neskutečně si to užívám.

Jak zvládáte případnou kritiku?

Konstruktivní kritika je přínos a já jsem typ, který za ni dokonce tak trochu prosí. Med, který vám někdo namaže kolem úst, snadno slíznete a nezůstane nic, zatímco konstruktivní kritika vás vybičuje k lepším výkonům, někam vás může posunout. A pak je tady ta nekonstruktivní, ale i na tu jsem jako novinářka zvyklá. Když někdo kvůli vaší práci například vyzývá veřejnost k uřezání vaší hlavy, nepřekvapí vás už nic.

Nedá mi to a musím se zeptat – žárlíte?

Ano, umím si zažárlit. Kdyby tomu tak nebylo, asi bych se sama sebe ptala, jestli mi na partnerovi skutečně záleží. Teď se ovšem bavíme o zdravé žárlivosti, ne takové, o jaké píšu v Žárlivce, to je samozřejmě extrém. S tou mou žárlivostí by v knize byla trochu nuda :-). Literatura je pole extrémů.

Máte sama nějakého oblíbeného autora nebo třeba i vzor?

Těch je vícero. Mám svůj vlastní projekt – Knihožití – kde upozorňuji na autory a knihy, které považuji za výjimečné. Snažím se propagovat především české autory a mezi nimi bych vyzdvihla jeden opravdový skvost; Marek Šindelka podle mě nebyl kojený mlékem, ale talentem. Jeho styl hraničí až s genialitou.

Ve své profesi jste se věnovala také práci v televizích. Který pořad, který jste připravovala, vás bavil nejvíc a proč?

To nedokážu říct. Každý pořad měl něco do sebe. Úplně nejvíc by mě ovšem samozřejmě bavil pořad o literatuře, proto jsem si zřídila vlastní youtubový kanál Knihožití, a dokonce už jsem dostala i nabídku na spolupráci Knihožití s televizí.

Který byl pro vás naopak nejnáročnější?

Ani na tuto otázku nedokážu jednoznačně odpovědět. Když připravujete večerní zprávy, adrenalin spočívá především v rychlosti, s jakou musíte reportáž vyrobit. Když děláte publicistiku, jdete víc do hloubky a o to více můžete být někomu, zejména v případě politiky, trnem v oku. Když moderujete politickou debatu, adrenalin je hlavně v nečekaném, co se stane v přímém přenosu, už neovlivníte.

Proč jste dráhu reportérky, redaktorky a moderátorky opustila?

Potřebovala jsem změnu, trochu se zklidnit, stáhnout do ústraní, věnovat se víc rodině, kterou mám na druhé straně republiky. Srovnala jsem si priority a vyhodnotila, co mi za co stojí, a co ne. Čas, který byste mohli strávit s nejbližšími, už nikdy nenahradíte. A taky jsem chtěla více psát a číst, samozřejmě :-).

Jak trávíte svůj volný čas, když zrovna nepracujete?

Dlouhou dobu jsem žila především knížkami – odtud název projektu Knihožití. Nicméně jak už to tak v životě chodí, i do toho mého vstoupila láska, a to dvojnásobná. Takže teď trávím hodně času s partnerem a společně si užíváme těšení se na miminko. Rodina je pro mě nadevše, takže se snažím co nejvíce času věnovat také mým nejbližším na severní Moravě. Taky miluji zahradničení a čím dál víc mě baví vařit, obzvláště teď, když už na konzumaci nejsem sama.

Pomalu nám končí léto a blíží se podzim, jaké roční období máte nejraději a proč?

Jsem vyloženě letní typ. Absolutně nemám problém s tím proválet se celý den na terase nebo u moře. Samozřejmě ale s knížkou nebo alespoň s poznámkovým bločkem. 🙂 Nicméně i jaro má něco do sebe, když to venku začíná vonět a kvést. A na podzim se mi dobře píše, s podzimem přichází melancholie a s ní Múza.

Lenko, děkuju za rozhovor a přeji hodně úspěchů, štěstí a lásky.