S režisérkou Evou Toulovou o filmech, psaní i životě

Vždycky jste chtěla být režisérka?

Vždycky určitě ne, chtěla jsem být výtvarnice. Malovala a kreslila jsem každý den, nastoupila na střední školu na studium malby. Ale postupem času jsem začala zjišťovat, že mi „jen“ malba jako výrazový prostředek nestačí. Už na střední jsem začala psát kratší povídky, pak knihy – a režii beru právě jako spojení výtvarné a literární stránky. Přihlásila jsem se na FAMU a vzali mě na první pokus.

Na základě čeho jste se rozhodla podat přihlášku na FAMU a co na to vaše rodina?

U nás v rodině žádného umělce nemáme, tak mě doma ne vždycky chápou, ale podporu ze strany rodiny jsem určitě měla. Přihlášku na FAMU jsem spíš jen tak zkoušela, nečekala jsem, že by to vyšlo, ale vyšlo.

Máte ve svém oboru nějaký vzor? A co takový rádce nebo mentor? Nebo to se v téhle branži nenosí?

Vyloženě vzor asi nemám. Myslím si, že mít vzor vede ke ztrátě vlastní originality a ke kopírování.

Máte nějakou vtipnou historku z natáčení, na kterou budete už vždycky vzpomínat?

Na to se mě ptají často, ale ono to s těmi vtipnými historkami z natáčení už dávno tak horké není a začíná z nich být skoro přežitek. Jak se krátí natáčecí čas (dřív se film točil tři měsíce, osm hodin denně, dnes dva až tři týdny a dvanáct až šestnáct hodin denně), tak moc času na vtípky při natáčení nezbývá.

Vnímáte svůj věk nebo to, že jste žena v této branži jako překážku nebo spíš výhodu?

Obojí tak trochu překážky jsou. Nebudu tvrdit, že ne, ale určitě ne tak extrémní. Přece jen si ještě většina lidí, a bohužel i klientů a producentů, představuje režiséra jako muže a despotu, co od rána do večera křičí.

Je nějaký herec nebo herečka, kterého byste chtěla zlákat pro roli ve svém filmu a brala byste to jako obrovský úspěch?

Já myslím, že takovými herci jsou Karel Roden nebo Ivan Trojan. Zatím jsem nikoho z nich neoslovovala, protože jsem doposud nepracovala na projektu, kam by se hodili.

Kromě režírování se věnujete také malování. Co přesně malujete?

Jsem fanouškem expresionismu. Malování je pro mě zároveň takový osobní ventil. Během režírování se snažím své emoce kontrolovat, tak si to malbou vynahrazuji. Nejčastější jsou pro mě poloabstraktní malby vytvořené kombinovanou technikou.

Píšete také knihy. Kdybyste si měla vybrat jen jednu z oblastí, které teď děláte, která by to byla?

Určitě režie. Sedět za počítačem a ťukat do klávesnice nejde v mém případě dlouhodobě. Ráda pracuji s lidmi a zážitky na place jsou pro mě jedinečné.

Po dlouhé zimě přichází jaro. Máte ho ráda? Nebo jaké roční období máte vůbec nejraději a proč?

Nemám ráda extrémy jako velké vedro nebo zimu. Takže jaro a podzim jsou pro mě perfektní. Bohužel mám poslední dobou pocit, že zrovna tyhle dvě roční období se čím dál tím zkracují a spíš jdeme z extrému do extrému.

Je nějaké místo, které byste ráda navštívila?

Na podzim se chystám do New Yorku, ale chtěla bych spíš někam k moři, ideálně na Bali. A samozřejmě kamkoli s mým milovaným týmem z Camina na kolečkách.

A je nějaké místo, kam by vás nikdo nedostal?

Nejsem žádná extrémní feministka, ale přiznám se, že mi úplně nejsou sympatické země, kde nejsou ženy zrovnoprávněny. Tam bych úplně nemusela a domnívám se, že bych se tam necítila komfortně.

Co vás čeká v nejbližší době?

Právě jsme dotočili seriál Čechovi, který jsem spolurežírovala, tak mě patrně čeká postprodukce. Zároveň se scházíme nad videoklipem Aničky Slováčkové.

Děkuju za rozhovor a přeji spoustu úspěchů v práci i osobním životě.

Foto: Archiv Eva Toulová, Lumír Žemla, Jiří Žídek