Proč má někdo kliku a druhý ne? Ke štěstí se dá dopracovat!

Třeba moje kamarádka Jana. Od narození klikařka. Ke zkoušce se naučí jednu otázku a jde klidně spát. Aby také ne, moc dobře totiž ví, že jí to stačí. Následující den zvesela mává indexem. Nebo další exemplární příklad: Patricie. Ve dvaceti vyjela za prací do Londýna. Při procházce městem jí do oka padla růžová sukně. „Pár liber v kapse ještě mám,“ řekla a z obchodu vyšla v té růžové parádě. Sukně zaujala. Lidé se za ní otáčeli, a jedna žena se s ní dokonce dala do řeči. Náhodou to byla Alena z Brna. Holky si měly co říci, a tak v družném hovoru setrvaly, dokud je nervózní chodci nevyštípali z chodníku.

Alena Patricii pozvala na párty, kterou pořádala společně s kamarády. No a tam Pat poznala svou osudovou lásku. S Mattem už jsou tři roky svoji. Tak tomu se říká haluz na druhou! A já se ptám: „Jaktože existují lidé, kteří jsou dětmi štěstěny? Je snad štěstí vrozené? A proč se nám ostatním „lůzrům“ šťastné náhody tak úzkostlivě vyhýbají?“

[[related]]

Ještěže taky na toto téma existují vědecké výzkumy. Londýnští vědci se v rámci studie o tom, zda je štěstí vrozené, ptali lidí na jejich šťastné zážitky. Byli mezi nimi třeba žena, co našla osudovou lásku díky tomu, že nasedla do nesprávného vlaku, nebo stařík, kterému se v jednadevadesáti náhodou splnil jeho životní sen zajezdit si na pořádné mašině, když v hospodě poklábosil s majitelem Harleye-Davidsona. Co mají všechny tyto šťastné náhody společného? Inženýři lidských duší tvrdí: „Je to více než jen náhoda. Ti lidé, ačkoliv byli do situace vmanévrováni shodou okolností, si dokázali uvědomit příležitost a využít ji. Šťastlivcil jsou uvolněnější a otevřenější, nešťastníci zase úzkostlivější, navíc obdarováni neochotou bořit svou každodenní rutinu.“ No dobrá, ale existuje tedy nějaká univerzální rada pro nás škarohlídy? „Chce to více sociálních kontaktů,“ radí badatelé. Což dneska v době rozkvětu sociálních sítí není až takový problém.

Hm, ale přihraje mi můj profil vykřičený do virtuálního světa více radostných okamžiků? Tím si nejsem až tak úplně jistá… I když za pokus to možná stojí, však štěstí přeje připraveným. Jedna moje známá se snažila ulovit chlapa na internetu. Po roce to už skoro chtěla vzdát, když narazila na profil, který ji zaujal. „Jsem tak výjimečný, že k sobě nedokážu najít protějšek. Budeš výjimka?“ A co ji vlastně tak odzbrojilo? Prý stačilo, že vše napsal bez jediné pravopisné chyby. Tak málo někdy stačí ke štěstí! Pro přátele happy-endu už jen dodávám, že bydlel jen o pár bloků dále a o pár měsíců později se vzali.