Příběh čtenářky: Po třicítce jsem sama, ale už babičkou. Jak se seznámit?

V dnešní době si s dětmi dáváme spíše na čas a tak není nic výjimečného, že potkáváme maminky, kterým už táhne na čtyřicet, a mají ještě malé ratolesti. Dost možná že řeší, jestli už nejsou příliš starými matkami, ale co když je situace obrácená a život přinese skutečnost, že jsme příliš mladými babičkami? Zkrátka chceme být ještě mladé a žádoucí, a věk na to ještě máme, ale už nám nějaká ratolest říká „babi“. Jak se nám svěřila čtenářka Dominika (39 let), být v takovém věku už prarodičem je dost náročné. Obzvlášť, když si chce ještě najít partnera a nechce začínat schůzku větou: „Dnes jsem hlídala vnouče“. Přečti si její příběh, o který se s námi podělila:

Vdávala jsem se velmi brzy, už v osmnácti, a to proto, že jsem byla v jiném stavu. Otěhotněla jsem s Tomášem, klukem, se kterým jsem chodila dva roky a byla jsem z něj celá pryč. Sice jsme dítě neplánovali, ale když jsem zjistila, že jsem těhotná, byli jsme vlastně šťastní.

Narodila se mi dcera a dnes jí je dvacet let. Nejspíše se rozhodla jít v mých šlépějích, protože i ona otěhotněla dost brzy a nyní má ročního synka. S Tomášem nám vztah nevyšel, přeci jen jsme byli tenkrát mladí a teprve poznávali, co nám bude vyhovovat. Ale kvůli dcerce jsme spolu zůstali a během manželství se nám narodil ještě syn, kterému je nyní sedmnáct. Před rokem a něco jsme si řekli, že děti jsou už velké a šli od sebe. Láska už dávno vyprchala a přestali jsme si i rozumět. Přeci jen jsme se od té doby, co nám bylo náct, změnili. A tak jsme šli každý svou cestou.

Po rozvodu jsem si chtěla užívat, ale…

Za rok oslavím čtyřicet let a říkám si, že lásku bych ještě chtěla zažít. Moje vrstevnice se teprve před pár lety vdávaly nebo rodily děti. Rozhodně ještě nepatřím do starého železa, pečuji o sebe, pravidelně cvičím a myslím, že na svůj věk ani nevypadám. Proto jsem se začala rozhlížet okolo sebe a poslední půl rok jsem nějaké to rande měla. Pamatuji si na první schůzku od rozvodu, když jsem docela s milým mužem měla domluvenou procházku, a potom snad nějaké to víno. Jenže zrovna moje dcera Alice musela nutně na jedno vyšetření, a tak jsem na rande dorazila s kočárkem, ve kterém ležel půlroční kojenec. Nejdříve si můj nápadník myslel, že jsem prostě svobodná matka, ale když jsem mu řekla, že už jsem babičkou, docela se toho zalekl. Bylo mu čtyřicet, své vlastní děti ještě neměl a tak si připadal divně, že vlastně randí s nějakou bábou. Nenechala jsem se touhle zkušeností rozhodit a za měsíc jsem šla opět na rande, tentokrát s rozvedeným mužem, co už děti má. Seděli jsme ve vinárně a povídali si, a já si říkala, že fakt, že už jsem babičkou, zatím neprozradím, ale pak mi přišlo hloupé zapřít to malé stvoření, které moc miluji. Šla jsem s pravdou ven a reakce byla docela nepříjemná. Ne že by se přímo zalekl, ale utahoval si ze mě a na druhé rande mě už nepozval.

Moje vrstevnice jsou jinde

Oba zážitky mě odradily od dalšího hledání a já se rozhodla, že tomu dám čas a ve svém volném čase jsem chodila s kamarádkami na kafe. Jenže i tady jsem se cítila nepatřičně, protože zatímco ony řešily hlídání svých ratolestí, já jsem byla na té druhé straně, ta, co občas hlídá. A často mluvily o svých matkách či tchyních jako o babičkách. Zkrátka je tak oslovovaly a já si uvědomila, že prostě i já patřím do skupiny babiček. Je to možná povrchní o tom takhle uvažovat, ale když jsem slyšela, jak mluví o babičkách svých ratolestí, tak mě bodlo u srdce. Zazněly tam věty, že ony už jsou staromódní, že neví, co dnes děti potřebují a tak. Večer jsem o tom přemýšlela a říkala si, jestli i já nejsem staromódní. Sice nejsem ještě stará, ale tím, že jsem začala žít prostě moc brzy, tak mi možná už čas vypršel. Možná jsou to hloupé úvahy, ale i mě moje dcera tituluje jako babičku a dává mi rady ohledy péče o synka. Protože se bojí, že už si zkrátka nepamatuji, jak jsem se já starala o ni, nebo prostě proto, že tenkrát vše bylo jiné.

Potkala jsem zajímavého muže

Smířená tedy s osudem, jsem se rozhodla na nějaký vztah rezignovat a prostě žít rolí babičky. Jenže před měsícem jsem narazila na muže, který se mi opravdu líbí. Bude mu padesát, děti už má dospělé, takže i on možná bude mít brzy vnoučata. Už jsme byli spolu na večeři a dokonce strávili spolu noc. O vnoučeti ale neví. Neřekla jsem mu to, protože se bojím. Je dost vitální a na padesát nevypadá. Vždy se mu líbily mladší ženy a je na něm vidět, jak se cítí být stále mladý. Kdybych mu řekla, že už jsem prarodičem, možná by se i on zalekl.

A se svou lží chodím i na dětská hřiště, když hlídám malého Tadeáška. Kolikrát se dám na pískovišti do řeči s nějakou maminkou a pokud mi řekne, že mám krásné dítě, neopravím ji a nejdu s pravou ven, že jsem babička. Vím, že je to špatně a měla bych přijmout skutečnost takovou, jaká je, ale já prostě nechci být ještě v té sekci starých žen a babiček. Po rozvodu si chci ještě ty poslední roky mládí nějak užít. A ne skočit rovnou do věku, kdy už jen čekám na důchod.

Užívám si občasné schůzky s Martinem a uvědomuji si, že balancuji na tenkém ledě, když jsem mu zapřela, že mám vnouče. On mě už svým dvěma dětem představil a já stále nic. Možná se zbytečně bojím, ale co když i on si řekne, že prostě nechce mít vztah s někým, kdo už je pro jiné babičkou?

Co ty na to? Myslíš, že Dominika zbytečně řeší věci, které nejsou podstatné, nebo se dokážeš vžít do její situace? A měla by jít s pravdou ven nebo raději počkat? Napiš nám do diskuze, jestli i ty znáš nějakou mladou babičku.

Text: Alžběta Bublanová

Foto: Profimedia.cz