Příběh čtenářky: Svedla jsem svého profesora a teď mi zbyly jen oči pro pláč

„Nikdy jsem si s kluky v mém věku moc nerozuměla. Přišlo mi, že jejich uvažování a myšlení se úplně vyhýbá tomu mému,“ vysvětluje hned na úvod Zuzana. „Nikdy jsem nezažila tu pravou lásku. Věci jako motýli v břiše nebo zrychlený tep, když se objeví ten pravý, mi byly úplně cizí. Podotýkám ale, že byly, dokud se neobjevil ON. Můj vysokoškolský a velice atraktivní profesor, který mě naprosto okouzlil a já v tom najednou byla až po uši.

Celý náš románek jsem začala já

Už na první přednášce, kterou vedl, jsem se nemohla pořádně soustředit na jeho výklad. Byl totiž nejen velice pohledný, ale také neskutečně šarmantní, inteligentní a vtipný. Byla jsem jím naprosto okouzlená. Přednášky, které vedl, mě naprosto očarovaly a já věděla, že se musím alespoň pokusit dostat k němu blíž. Každý týden jsem tak využívala jeho konzultační hodiny, a ačkoli jsem tam vždy šla s nějakou promyšlenou záminkou, bylo i jemu jasné, proč za ním pravidelně chodím. Bylo celkem vtipné, jak jsme oba věděli, proč tam jsem, a i když jsme se snažili držet mého vymyšleného tématu, vždy jsme skončili u něčeho zcela jiného.

Zblázněná až po uši

Netrvalo to dlouho a asi na desáté konzultaci mi trochu v rozpacích přiznal, že mu je jasné, proč za ním pravidelně chodím, ale že to ignoroval, protože náš vztah chtěl zachovat pouze na profesionální úrovni. Na chvíli se po téhle větě odmlčel a já se po celou tu dobu ticha jen modlila ke všem svatým, ať mě nevyžene s odpovědí, že to tak i zůstane. Po té, pro mě nekonečné, odmlce konečně promluvil. Řekl, že ačkoli se tomu chtěl ubránit, cosi ho ke mně táhne, nemůže na mě přestat myslet a touží po mně. V tu chvíli jsem byla snad ta nejšťastnější holka pod sluncem.

Když jsme k sobě byli konečně oba upřímní, začali jsme se spolu scházet i mimo školu. Milovala jsem každou vteřinu s ním a po našem prvním milování jsem měla pocit, že jsem opravdu potkala toho pravého. Musím říct, že jsem si nikdy nemyslela, že zrovna já budu mít to štěstí a potkám někoho, s kým si budu tak moc rozumět. Někoho, s kým si budu moct povídat o věcech, co mě baví a zajímají, a navíc mě bude neskutečně přitahovat.

Nejsem jeho jediná studentka

Jednou jsem ho chtěla překvapit před jeho bytem s koupenou večeří z našeho oblíbeného bistra. Ale k mému překvapení nešel domů sám. K mému panu Dokonalému se tulila nějaká blonďatá holka. Naštěstí byli tak zahledění jeden do druhého, že než si mě všimli, utekla jsem. Druhý den jsem zamířila plná vzteku přímo do jeho kabinetu. Nevěděla jsem ani proč, jestli jsem doufala, že mi to nějak vysvětlí, bude se mi omlouvat, že to bylo poprvé a slibovat, že už se to nikdy nestane. Nebo jestli jsem ho zkrátka chtěla jen seřvat a ulevit si. Něco jsem ale dělat musela.

Z pana Dokonalého se stal nechutný sukničkář

Když jsem na něj vykřičela, co jsem minulou noc viděla, zeptala jsem se, jak si to mám vyložit, chtěla jsem mu přece jen dát šanci. On už se však ani nepokoušel vymlouvat a zatloukat. Na rovinu mi oznámil, že nejsem jediná studentka, se kterou „tráví“ čas a jestli jsem si to myslela, tak jsem pěkně naivní. Sex se mnou je prý fajn, ale jedna mu prostě nestačí a na takovéhle komedie hysterických holčiček nemá čas ani náladu, a že bychom to tedy měli ukončit. V tu chvíli, jako kdyby se ve mně probudila sopka. Řekla jsem mu z plných plic, jak se mi hnusí a že už s ním nikdy nechci nic mít. Chtěla jsem už jen vypadnout, dodělat předmět, který vyučoval a už ho nikdy vidět. A on mě nechal. Bez jediného slova nebo snahy mě zastavit, mě klidně nechal odejít a od té chvíle hodně dobře předstíral, že se neznáme.

Stále čekám na toho pravého

Na zbytku jeho přednášek jsem buď seděla v lavici co nejdál od něho anebo měla zápisky od spolužáků, abych ho vůbec nemusela vidět. Přiznám se, že pro mě bylo dost těžký ho vídat, když jsem opět byla v mém hledání muže svých snů na začátku a on byl tak nablízku. Zápočet i zkouška byly naštěstí písemné, tak jsem s ním nemusela už nikdy víc mluvit a trávit čas v jedné místnosti. Doteď se však občas přistihnu, jak myslím na ty chvíle, kdy jsem měla pocit, že nám bylo souzeno se potkat, že lepšího chlapa nepotkám a vzpomenu si na ten pocit úplného štěstí a pobláznění. Pak si ale představím všechny ty studentky, které mu nejspíš prošly postelí a to, jak jsem mu nestála ani za jediný omluvný telefonát nebo hloupou smsku a všechna ta nostalgie je pryč. Zbývá mi prostě jen věřit, že tam někde ten pravý je a já díky němu zas uvidím svět růžově,“ uzavírá svůj příběh Zuzana.

Máš podobnou zkušenost? Zavzpomínej s námi na studentské lásky, ty k profesorům byly asi nejsilnější, co říkáš?

Foto: shutterstock.com