Příběh čtenářky: Neumím si dupnout, v dnešním světě jen trpím

Jak se ale svěřila naše čtenářka Alice (39 let), někdy je těžké prosadit si svou, když jste od malička zvyklí být poslušní a nijak nevybočovat. Jenže když všichni okolo vás ty ostré lokty mají, není dobré se nechat převálcovat.

„Nevím, jestli je to výchovou, kdy mi od malička všichni říkali, že musím být hodná holčička, ale fakt je, že si nedokážu prosadit svou,“ začíná vyprávění Alice. „A vadit mi to začíná teď, krátce před čtyřicítkou. Přeci jen už mám něco za sebou a myslím si, že bych si zasloužila více respektu. Ale pěkně po pořádku.

Vystudovala jsme ekonomickou školu a po studiích nastoupila do zaměstnání, kde jsem byla pět let, než jsem otěhotněla. Mého muže jsem potkala na jednom studentském večírku a oba jsme se do sebe zamilovali. Ale jak můj muž, tak moje další práce, kterou jsem si našla, když byly našemu synovi tři roky, mají něco společného. Berou mě automaticky a já se neumím prosadit.

V zaměstnání mám stále tu samou pozici a mé kolegyně, i ty mladší, dostávají perspektivnější úkoly, ale když něco drhne, jde se za mnou a já to většinou nějak vyžehlím. Už několikrát mě napadlo, že bych mohla za svou práci dostat více peněz nebo se pokusit o vyšší pozici. A tak jsem to taky udělala, šla za šéfovou a řekla jí, že svou práci dělám dobře a poprosila o to, jestli bych nemohla dostat přidáno. Ale když už jsem to říkala, věděla jsem, že budu neúspěšná, že to říkám nepřesvědčivě a je vlastně ve mně stále ta hodná holčička, co všechny poslechne.

Ostatním pomáhám, oni mně ne

Stejně tak se ke mně chovají kolegyně. Když ony něco potřebují, vyjdu jim vstříc, ale když já potřebuji nutně odejít dříve, nenajde se ani jedna, která by za mě udělala práci. Ne že by na mě byly zlé, ale prostě nemám v sobě tu správnou asertivitu, která by je donutila mi pomoci. Omluví se mi, že samy mají práce nad hlavu a že snad příště. A takhle je to pořád. A všimla jsem si, že i mé kamarádky využívají toho, že si neumím dupnout. Chodí na sraz se zpožděním, neustále od mě něco chtějí, ale pro mě neudělají nic.

Manžel mě převálcuje argumenty, tak poslechnu

Problémy mám i s mým mužem. Jsme spolu dlouho a docela nám to klape, ale když se sem tam pohádáme nebo máme výměnu názorů, jsem to vlastně vždy já, kdo ustoupí. Nemusela bych, já vím, ale prostě jsem příliš slabá. A on to ví a nikdy neudělá vstřícný krok. Abych byla nějak konkrétní, tak se to týká například toho, jak budeme trávit léto. Dovolenou vybírá vždy on a když někdy namítnu, že bych chtěla jet někam jinam, převálcuje mě argumenty a já si řeknu, že má tedy asi pravdu.

Neumím si zkrátka stát za svým. Vlastně nechápu, kde ostatní berou tolik sebevědomí o svých názorech. To já neumím, když si o něčem nejsem stoprocentně jistá, raději se přizpůsobím tomu druhému. Takže když mi muž řekne, že v Egyptě je prostě super, najde krásný a ne příliš drahý hotel, a vychválí všechno do nebe, tak jedeme do Egypta. I když bych ráda třeba do Itálie nebo Španělska, ale já prostě neumím stoprocentně tvrdit, že tam bude vše super.

K synovi se chci chovat jinak

Člověk si ale na vše zvykne, ale důvod, proč bych se chtěla změnit, je můj syn. Za chvíli mu bude deset let, a i on mi přerůstá přes hlavu. Jenže já jsem jeho matka a chci, aby mě poslouchal, vím, co je pro něj dobré. Nechci, aby se i on ke mně choval jako všichni ostatní. Ale co když to nikdy nedokážu, co když je to ve mně a já budu pořád ta neviditelná hodná ženská, co nic nezmůže?“ trápí se Alena.

Co bys poradila Aleně? Jak si má správně dupnout, když na to nikdy nebyla zvyklá a není to její přirozeností? Nebo má zůstat taková, jaká je?

foto-zdroj: shutterstock.com