Přátelství jako dar

Najít skutečného kamaráda je většinou dílem náhody. Někdy se potkáte už ve školce, někdy spolu usednete do jedné lavice na střední škole, jindy na sebe narazíte teprve v dospělosti, třeba v jedné kanceláři. Najednou přijdete na to, že s dotyčným či dotyčnou vás pojí mnohem víc, než jen společné názory na neoblíbeného kolegu.

Zjistíte, že posloucháte stejnou hudbu, máte podobný vkus a líbí se vám stejné filmy a knížky. Neustále si máte o čem povídat, přitom spolu dokážete i příjemně mlčet a rozumíte si beze slov.

Mým životem prošla celá řada kamarádů. Jen někteří mi však vydrželi až do dospělosti. Ze školky si pamatuji  jen na blonďatého Káju, který byl o hlavu vyšší než já. S ním jsem chtěla stavět garáže pro auta a ochotně jsem mu půjčovala tříkolku. Dnes se s úsměvem zdravíme, ale od konce mateřské školy jsme spolu nemluvili.

Na základní škole jsem poznala první opravdovou kamarádku. Byly jsme nerozlučná dvojice. Seděly jsme spolu v lavici, odpoledne jsme šly společně psát úkoly a pak lítat ven. Společně jsme sedávaly na skalce v lesíku a pokoušely se psát první povídky. Společně jsme nadávaly na nespravedlnost (chápej přísné rodiče), společně jsme trávily i celé prázdniny. Když jsme se pohádaly, byla to téměř dívčí válka. Nedarovaly jsme si vůbec nic.

Naše cesty se rozdělily nástupem na střední školu. Zatímco já zůstala ve městě, Hanka se vydala na zkušenou na internát. Zpočátku jsme se snažily být spolu o víkendech, jenže později i tato snaha uvadala. Najednou jsme měly každá jiné kamarády, zkušenosti a zážitky a vydávaly se každá jiným směrem. Dnes se potkáme opravdu málokdy. Ne že bychom se jedna druhé vyhýbaly, jen Hanku někdy zavane práce na úplně jiný kontinent.

Na gympl jsem nastupovala celá vykulená. Nikoho jsem neznala, a tak jsem si sedla k holčině, která se tvářila podobně vykuleně jako já. A musím říct, že jsem v ní našla opravdovou kamarádku. Ač jsme každá z jiného města, vždycky jsme si našly čas, abychom se navštívily, a to platí dodnes. Občas si vyměníme názory, občas se pohádáme, ale většinou stojíme při sobě. Přečkaly jsme spolu rozchody i životní kotrmelce a já doufám, že to tak zůstane. Nádavkem mi život do cesty přivedl přátele v podobě mých rodičů, bratra a mého muže, na které se mohu spolehnout, ať se děje cokoliv.

A co vy? Našli jste opravdového přítele, nebo se o to léta marně snažíte? Myslíte, že mít dobrého přítele je životní výhra, nebo vám postačí partner?

Foto zdroj: profimedia.cz