Pomoc! Jsem závislá na uklízení
Snad každá žena uklízí, některá více, některá méně a některým ženám je to jedno. Jsou ale ženy, které lze přirovnat k maniakům a mohou lidem v okolí připadat směšné. Ovšem taková sranda to zdaleka není a často je na cestě vážný problém. Přečtěte si příběh čtenářky Hanky, která byla úklidu zcela oddána…
Zdroj: archiv redakceOd malička jsem byla svou maminkou vedena k pečlivosti a poslušnosti. U nás doma se uklízelo každý den, nemohla jsem si jít hrát, dokud vše nebylo podle maminčiny představy. V pubertě mě to hrozně otravovalo a vždy jsem si říkala, že taková žena a matka nikdy nebudu, že nechám svoji rodinu dýchat a žít.
Po střední škole jsem se seznámila s manželem a brzy jsem otěhotněla. Byla jsem na mateřské dovolené, manžel úspěšně rozjížděl svou firmu a brzy jsme se stěhovali do svého vysněného domečku. Chtěli jsme ještě další dítě, ale už bohužel nepřišlo. Nechtěla jsem a ani jsem nemusela do práce, tak jsem stala ženou v domácnosti na plný úvazek a usmyslela jsem si, že moje rodina a náš domov budou perfektní, a že udělám vše proto, aby můj těžce pracující manžel měl doma krásné zázemí.
Každý den, co dcera odešla do školy, jsem vzala vysavač, mop a dala se do práce. Kohoutky v koupelně se leskly, z podlahy by se dalo jíst, mně to ovšem nestačilo. Všechny skříňky v kuchyni jsem měla srovnané a dózy označené papírky. Plechovky byly seřazené podle velikosti a typu potravin, prostě každá věc musela mít své místo. Dělalo mi velkou radost, když jsme měli návštěvu a oni obdivovali krásně uklizený dům a moji organizaci. Nevěděli ovšem, že mému manželovi a dceři už tak skvěle není. To jsem si neuvědomovala ani já. Odmítala jsem se zúčastňovat výletů s rodinou, protože jsem ještě musela srovnat již srovnané oblečení, přestala jsem navštěvovat přítelkyně, protože mi jejich domácnosti připomínaly chlívek a o jejich návštěvy jsem už také nestála. Dělaly mi doma nepořádek a jejich výčitky, že stále jen uklízím a nevypiju si ani kafe, mě přestávaly bavit. Manžel zůstával čím dál častěji v práci, protože nechtěl ustavičně poslouchat moje komandování a dcera byla raději celý den u kamarádek nebo zavřená ve svém pokoji. Neuvědomovala jsem si, že se ode mě všichni odtahují. Zůstávala jsem sama čím dál častěji, ale nevadilo mi to, měla jsem stále co dělat.
Vše vyvrcholilo, když mě manžel našel ve 3 hodiny ráno se zapnutým vysavačem, jak luxuji koberec, který jsem navečer už jednou vyluxovala. Prosil mě na kolenou, abych toho nechala. V tu chvíli jsem si konečně uvědomila, že je něco špatně a to se mnou! Druhý den k nám přišla moje jediná kamarádka, která mi stále zůstávala věrnou a společně s manželem mi promlouvali do duše. Začali říkat věci, které mi do té doby nedocházely a nabídli mi, že mi seženou pomoc. Ač ze začátku nerada, jsem s manželem navštívila psychologa. Manžel tam spustil a já plakala, nevěděla jsem že jsem tak strašná a jak moje rodina mým přehnaným uklízením trpí. Pan doktor uznal, že je zde opravdu problém, předepsal mi antidepresiva a poradil manželovi, ať mě pro začátek vezme na dovolenou, jen abych nemusela uklízet a odpočinula si.
Do poradny chodím už půl roku a postupně se dostavují výsledky. Nešlo to samozřejmě všechno hned, ale když mě brněly prsty a já se chtěla opět chytit koštěte, raději jsem sáhla po vyšívání, pletení nebo šla na procházku. Začala jsem si hledat i práci, abych byla mezi lidmi a dělala také jiné věci, které mi mohou přinést uspokojení. Také trávím více času s rodinnou a uvědomuji si, o kolik krásného času jsem díky své závislosti přišla.
Připomněl vám příběh Hanky někoho ve vašem okolí? Co si o těchto ženách myslíte?
Foto: Profimedia.cz
