Oba máme bokovku, ale nechceme se rozvést!

Brali jsme se z lásky a v prvních letech jsme fungovali jako správná rodina. V tom kolotoči okolo dětí nebyl čas na společné chvíle, naše konverzace se omezila na témata, co se bude jíst, kde seženeme levné plínky a kolik nám na konci měsíce zbude za hračky. V době, kdy už byly obě děti ve školce, jsme koupili obchod. Pro změnu nastal kolotoč okolo podnikání, ze začátku nám tekly nervy, dodavatelé, zákazníci, účetnictví, hromada plateb, chodili jsme spát po půlnoci, naprosto vyčerpaní.

Najednou se všechno ustálilo. Děti byly samostatnější a nemuseli jsme okolo nich lítat jako hadr na holi, obchod našel pevnou půdu pod nohama, večery jsme měli pro sebe. A právě v tomto momentu jsem si uvědomila, že si s manželem vlastně nemáme co říct. V milování nebyla žádná jiskra, až jsme se de fakto přestali milovat úplně. Oba jsme si našli vlastní zábavu pro společné večery – já firemní účetnictví a úklid baráku, on brouzdání po internetu a pornostránkách…

Ocitla jsem se v mezníku, kdy mi bylo pětatřicet a na klášterní způsob života jsem se ještě necítila. Bylo mi líto, že vedle sebe žijeme jako párek důchodců. Trochu víc citu, komunikace a doteků by změnilo mnohé. Ale manžel na moje pokusy reagoval dost chladně. Nemohla jsem ho ani vytáhnout na večeři do restaurace.

Na Facebooku jsem se jednou „zakecala“ s kamarádem ze školy. Nevěděli jsme, kdy přestat. Byla jsem nadšená, že mi po dlouhé době nějaký muž rozumí, a z jeho reakcí se dalo poznat, že opravdu pozorně četl, co jsem napsala (možná bych měla dovysvětlit, že manžel sotva poslouchá, co říkám, a pravidelně mě přerušuje v půlce věty). S kamarádem jsem se pak párkrát sešla, jen tak ve městě na kafi. Vypadlo z něho, že mě měl vždycky moc rád, a přestože už je taky ženatý a má malou dceru, nikdy na mě nezapomněl. Řekl mi, že jsem pořád krásná ženská (tomu jsem po tolika nocích strávených vedle té svojí kostky ledu už vůbec nevěřila) a v podstatě mi naznačil, že by mě chtěl.
[[related]]
Tehdy jsem odmítla. Na něco takového nemám odvahu, bála jsem se, že se budu cítit provinile, a ohrozím svoji rodinu. Brzy nato jsem ale manžela přistihla při textování se sekretářkou našich dodavatelů. A že to nebyla jenom přátelská konverzace…

Od té doby se snaží být vzorný a hodný, občas mě i trpělivě nechá domluvit. Zapřísáhl se, že mě miluje a s dotyčnou nic nemá. Nicméně v naší posteli se nic nezměnilo a když si myslí, že jsem už usnula, zase něco ťuká do telefonu.

Takže jsem se dala dohromady s kamarádem, ztratila jsem veškeré zábrany. Manžel to musí tušit, protože často odcházím z domu bez udání důvodu. Tiše si svoje nevěry vzájemně tolerujeme a navenek žijeme spořádaný rodinný život. Děti a firma nás potřebují pospolu. Otázkou je, jak dlouho se to dá takhle táhnout? Je to vůbec normální?