Nejodpornější jídla na světě. Na které by sis troufla?

Lidé napříč zeměkoulí se stravují různě. Jíst se musí, abychom přežili. Jídlo nám dává živiny a energii. My v Evropě jsme na tom velmi dobře. Můžeme totiž sehnat téměř vše, nač si vzpomeneme a tak naše stravování někdy hraničí až s rozmazleností. To, co připadá normální nám, je na druhé straně planety považováno za velký luxus. A naopak, to co považujeme za největší lahůdku pod sluncem, mohou jinde považovat za odpornost nejtěžšího kalibru. Vydej se s námi na cestu kolem světa a zjisti, co všechno se dá jíst.

První stupeň nebezpečí – brouci a jiná havěť

Asie je proslulá tím, že na každém tržišti najdeš něco, čemu by ses u nás vyhnula velkým obloukem. Co třeba takové cikády na špejli? Narazíš na ně např. v Pekingu, Malajsii či Vietnamu. Jsou považovány za velkou delikatesu.

Další oblíbenou pochoutkou jsou bambusoví červi, takové malé roztomilé housenky, živící se listy bambusů. Pochutnávají si na nich zejména v Thajsku. V ústech se jen rozplývají a připomínají solené brambůrky. Však se také podobně připravují. Smaží je na lněném oleji, osolí a hned si na nich můžeš pochutnávat, máš-li na to odvahu.

Štír jen pro odvážné

Ještě větší odvaha je ale potřeba ke konzumaci smaženého štíra. Pokud cestuješ po Číně nebo po Vietnamu, určitě na něj někde u stánku narazíš. Opečený štírek je na povrchu pěkně křupavý, uvnitř měkký a vláčný. Raději ale jeho ochutnávku vynech, pokud trpíš alergií na mořské plody a korýše. To by se ti mohlo neblaze vymstít.

Pokud stále nemáš dost, zkus třeba cvrčka. I ten je po celé Asii považován za delikatesu a jeho konzumace není tak výstřední jako pojídání štíra.Také cvrčci se smaží v oleji, poté se osolí a pak už si na něm můžeš pochutnávat.

A teď něco pro otrlé

Grilovaný sklípkan! Pokud se bojíš pavouků, pak snad ani nečti dál. Pavouci se nejedí nikde na světě s výjimkou malého městečka Skuon v Kambodži. Díky této raritě mu také přezdívají Spiderville. Pojídání roztomilých chlupáčů je zde oblíbenou atrakcí. Z historického hlediska se to dá pochopit. Když lidé za vlády diktátora Pol Pota v Kambodži trpěli hladomorem, hledali cokoliv, co by se dalo sníst. Jednoho dne tak přišli na řadu i pavouci. Kambodžané zjistili, že to není tak zlé a už to tak nechali.

Druhý stupeň nebezpečí – ptáčci

V Indonésii chovají převelice zvláštní druh drůbeže, který je černý od zobáku až po drápy. I jeho maso, kosti a vnitřnosti jsou černé. Krev má rovněž velmi tmavý odstín, ale úplně černá není. Tento tvor kupodivu není výsledkem prazvláštních šlechtitelských experimentů, ale zvláštní genetické mutace. Takové maso je velmi ceněné v celé Asii a dokonce mu přisuzují léčivé účinky a vaří z něj polévku. Představ si černé kuře, které vypadá, jako by ho spálili na troud a hned tě přejde chuť.

Krev, pařátky nebo hlavy

Co je to ale proti polévce ze syrové krve. Ve Vietnamu ji připravují z kachní krve a je třeba jíst ji začerstva. Nemůžeme vynechat ani oblíbené smažené slepičí pařáty. Trčí vzhůru v mnoha stáncích a jsou vítanou alternativou kebabu po prohýřené noci. Uvidíš je v Číně, ve většině jihovýchodní Asie, ale i na Jamajce, nebo v Peru. Jsou velmi tučné, proto jsou vyhledávaným vyprošťovákem po noční pařbě. Stejnému účelu slouží i grilované okořeněné kuřecí hlavy. V Bangkoku můžeš dokonce narazit na grilovaný kachní jazyk, taky pochoutka. Pokud se přesuneš do Vietnamu, přesvědčíš se, že přísloví o pečených holubech tady rozhodně neplatí. Tady totiž holubi létají přímo ze stánku do pusy. Křupavou okořeněnou holubí hlavu zde podávají s rýží a platí za velkou pochoutku. Jako ostatně téměř vše, co milí, usměvaví Vietnamci ve stáncích na ulici nabízejí.

Třetí stupeň nebezpečí – hadi a žáby

Opusťme nyní říši brouků a podobné havěti a přesuneme se k žábám a hadům. Vrátíme se opět do Kambodži. Kromě pavouků tu konzumují ještě třeba smažené žáby v těstíčku. Prodávají je na každém kroku. Mimo to je také suší a používají do polévek. Ale to nejlepší teprve přijde. Na mnoha místech v jižní Asii je mimořádně populární žabí kaše. Objednáš-li si tuto pochoutku, obdržíš od milé a úslužné obsluhy misku, ze které čouhají žabí nohy, plave v ní jarní cibulka, kusy masa (raději nevědět, o jaké zvíře se jedná) a je ochucena chilli omáčkou. A nesmíme zapomenout na žabí stehýnka. Jde sice o francouzskou delikatesu, ale dnes už na ně narazíš napříč celou Asií. Porcování žab na asijském trhu je krutá podívaná určená jen pro odolné strávníky.

Had na špejli

A nesmí chybět ani pečený had. U nás bys na špejli dostala cukrovou vatu, tady dostaneš pečeného hada. Pokud nepohrdneš sklenkou něčeho ostřejšího, zkus kobru v lihu. Pohled je to ale jen opravdu pro silné nátury. Tento údajně zázračný lektvar dodávající sílu seženeš nejen u stánků na ulici, ale též v luxusních restauracích.

Čtvrtý stupeň nebezpečí – psi a ostatní chlupatí nebožáci

Nyní se dostáváme k pokrmům z našich čtyřnohých kamarádů, kterých si v Evropě považujeme pomalu stejně jako členů rodiny. Hádáš správně, řeč je o psech. Zatímco pro nás je pojídání psů něco nepředstavitelného, v Číně, Jižní Koreji či ve Vietnamu si s tím hlavu rozhodně nelámou, mají to prostě nastavené jinak, jiný kraj, jiný mrav. Asiaté připravují psy na mnoho a mnoho způsobů. Je libo pejska na špejli jako kebab? Žádný problém! Pokud se přesuneme do Austrálie, můžeme narazit např. na sušené velbloudí maso, nebo na klokaní ocas. Klokaní maso se obecně těší velké popularitě, protože obsahuje nízký obsah tuku a cholesterolu. A jak se klokaní ocas připravuje? Nejprve se z něj opálí všechny chlupy, pak je zahrabán do žhnoucího popela a už se jen čeká, dokud nebude dostatečně upečený.

Ani zrno nazmar

Od klokana se přesuneme k čuníkovi. U nás převažuje v posledních letech snaha o jeho maximální zužitkování, takzvaně od čumáčku po ocásek a není tomu jinak ani ve světě. Pokud začneme u hlavy, tak např. na Filipínách si rádi pochutnávají na vepřovém mozku. A ani rypáček neunikne chuti strávníků. Je totiž základní surovinou jejich vyhlášeného pokrmu „sisig“. V Thajsku a Číně zase prodávají kůži z vepřové hlavy nakrájenou na proužky, nebo z ní připravují roládu. Nemůžeme rovněž opomenout prasečí srdce. To se dá ogrilovat, dusit či opékat a pochutnávají si na něm na mnoha místech světa.

A na závěr peruánská specialita: pečené morče. Tento roztomilý drobný hlodavec je už po mnoho století zdejší národní specialitou. Dříve bylo morče dokonce považováno za posvátné zvíře. Na peruánském jídelníčku nalezneš morče pod názvem cuy nebo cui. Servíruje se vcelku, včetně hlavičky a paciček. Tedy nic pro milovníky domácích mazlíčků. Pro restaurace ve městech se morčata chovají na farmách. Chuťově se morče údajně podobá kuřecímu masu.

Tak co říkáš, ochutnala bys některé zvíře, o kterém jsme se zmínili? Nebo zůstaneš raději u osvědčené české klasiky? A když už jsme u těch odporností, mrkni také do naší fotogalerie. Najdeš tam, co za nechutnosti můžeš objevit v jídle.

Foto: shutterstock.com, facebook.com