Nedonošená miminka
Mami, tati, je svět dobré místo k životu? Pokud by nedonošené děti uměli mluvit, možná by rodičům položili tuto otázku.
Jak jinak se asi může cítit dítě, které se z bezpečí a tepla v děloze najednou ocitne v průhledném boxu, nemůže dýchat, do nožky, ručky či hlavičky je zapíchnutá kanyla a v podstatě každý dotek je spojen s něčím bolestivým.
A maminka – ten ostrov bezpečí a jistoty je kdesi daleko, a objeví se jednou denně na dvě hodiny. Jsou maličké a nevědí, že všechny tyto věci jsou potřebné proto, aby přežily. A my, kteří napínáme všechny svoje síly k tomu, aby přežili, jim to většinou také neumíme říci, ač mluvit umíme. A přesto tady možnost komunikace je, stačí se jen naučit pár prvních „slov“ a vydat se na cestu.
Dostala jsem před časem dopis od maminky Marty, která má zbytky zraku a sluchu, a stará se o dvě malá dvojčátka. Přes svůj handicap si se svými dětmi dokáže „povídat“, dokáže přesně určit v jaké jsou děti náladě, zda je něco trápí. Používá k tomu svoje ruce a svůj hrudník. Hrudník je totiž hodně citlivé místo, takže maminka Marta dokáže na hrudníku stanovit teplou dítěte, určit podle svalového napětí zda je relaxované či ve stresu, na hrudníku vnímá dech i tep toho, kdo je blízko. A je to oboustranné, i děti se na hrudníku cítí dobře, všimněte si, kam se vaše díte zaboří nosem, když se k Vám přitulí. Ne nadarmo se i donošené děti přikládají matce na hrudník, je to generacemi před námi vyzkoušené a ověřené.
Ale zpět k našemu miminku, které se vejde do dlaně. Jak mohu s takto maličkým miminkem „mluvit“ dotekem? Ve většině nemocnic už dnes rodičům nabízejí tzv. „klokánkování„, kdy se maličké miminko položí rodičům právě na holou kůži na hrudníku. Ten z rodičů který to zažil, mluví o úžasném zážitku vzájemného spojení. A co teprve zážitek miminka – opět jsou zpátky známé zvuky, známý hlas, ach ta blaženost!
Pokud stav miminka neumožňuje klokánkování, je možné se začít miminka jemně dotýkat. Nejdříve jen špičkami prstů na jeho nožkách, nebo tam, kde nemá zavedené žádné kanyly. Byla provedena spousta výzkumů – dnes už se dá mluvit o stovkách – o tom, jak působí doteky a masáže na nedonošené děti. Většina se shoduje v tom, že doteky a masáže jsou dětem velmi prospěšné, děti mají méně komplikací, lépe prospívají, později se lépe rozvíjejí.
A jsou i další výzkumy, které ukazují jaký druh doteku je prospěšný, případně jaká další stimulace /dotek může dítě zároveň zklidnit ale i stimulovat/ může být pro dítě užitečná. Nejen dotek je totiž prospěšný, může to být i jemné pohupování, jemné zvuky atd…
Existuje však malá skupinka dětí, u kterých doteky a masáže mohou působit opačně. Zvyšují jim stres, zvyšují riziko komplikací. Není zatím výzkumy jednoznačně prokázáno, jaká je příčina. Ale někteří rodiče se shodují v názoru, že to jsou to právě děti, které za svůj kratičký život učinily zkušenost, že svět není dobré místo k životu. Většinou i po příchodu domů jsou to děti, které nemají rády jakýkoliv dotek /co když mě zase bude bolet?/ nemají rády změnu jakéhokoliv druhu /co když mě nesou zase někam, kde to bude nepříjemné?/.
A teď stojí rodiče před úkolem vrátit jejich dítěti důvěru v tento svět. A jako prostředek mají „jen“ svoje milující ruce a svoji náruč. Není to jednoduchá cesta, zažila jsem ji sama. I maličké, nedonošené dítě dokáže vyjádřit strach a obavy když se ho dotknete a ono to nechce. Bývá to u každého dítěte jiné – někdy je to odvrácení hlavy, sevřená ústa, obranná gesta, zvýšení napětí ve svalech, pláč. Je to opravdu různé, ale rodiče který dokáže tyto signály po čase rozpoznat. Existují dnes i metody které mohou napomoci budování důvěry u dětí které prošly dlouhodobým pobytem v nemocnici, a dají se použít i u maličkých miminek.
Dotek, hlazení, masáže – již naši předci zjistili že můžou uzdravovat. A když je nablízku máma a táta a jejich milující ruce, může se svět opět stát dobrým místem k životu.
Lenka Novotná, Nedoklubko o.s., předsedkyně
